Jak se vymáchat v české politické žumpě

Delší dobu jen nevěřícně zírám na to, čeho jsou naši volení zastupitelé schopni. Pokud je vítězstvím demokracie to, co se u nás v současné době reprezentuje jako “vůle občanů” na všemožných mocenských postech, v zákonodárných sborech či jimi jmenovaných úřednických funkcích, potom bychom se měli vážně zamyslet nad vadami tohoto systému a zvážit množství rozhodovacích pravomocí, přímo ovlivňujících kvalitu našeho života, které jsme těmto novodobým nomenklaturním kádrům plíživě odevzdali, neboť se mílovými kroky blížíme do fantasmagorického světa z románů pana Orwella.  

Nevím, co si pánové soudruzi nahoře píchají do žíly za matroš, který jim dává pocit vlastního zbožštění, ale musí to být řádná síla. Každý, kdo má do zadele díru a partajní knížku, jakoby spolu s funkcí ve státním aparátu vyfasoval i sérum ješitnosti, nedotknutelnosti, neomylnosti, arogance a touhy si nahrabat více než opoziční kolega. Normální politická práce zůstává za oparem klientelistického boje a korupční hradby peněz, jediný program, který se plní je obsazování postů a plnění strožoků.

Podle toho také vypadá veškerá činnost politických “elit”. Kdo z vážených čtenářů by dokázal vyjmenovat alespoň tři skutky, na které by mohl být hrdý v kontextu práce naší vlády, parlamentu či třeba presidentské kanceláře? Kdo by dokázal říci jak a čím mu pomohl státní úředník? Kdo by dokázal najít nějaký smysluplný, nepředražený a nejen populistický projekt, kde není hlavním cílem jen papalášské přestřihávání pásky a “malé” odklonění investic? Kdo slyšel racionální politickou vizi do budoucnosti mimo povrchních všeobecných frází o boji s nezaměstnaností, o boji s korupcí, o boji s kriminalitou, prostě o boji za lepší zítřky, vždy podpořenou žádostí o miliardy z našich kapes?

Politická fraška ad absurdum vrcholí poslední dobou poměřováním pindíků mezi příznivci a odpůrci odcházejícího presidenta. Nehraje se na dírkované záchodové trubky, vrací se medaile, žaluje se za velezradu. Vše se míchá s pravdou a láskou, lží i nenávistí, do smrtícího koktejlu vlastní malosti, omezenosti a zamindrákovanosti. Sociopati a kreténi se navzájem definují jako sociopati a kreténi. Zrádci, kteří po roce 1968 schvalovali svým setrváním ve zločinecké KSČ okupaci vlasti ruskými “bratry” vykřikují hesla o vlastizradě. Zbabělci, kterým z řitních otvorů všemocných koukají jen uši pak výhružně mávají pěstičkou a mulají něco o pomstychtivosti. Přesto si pořád tento sbor narcisů mimo životní realitu myslí, že je někdo může brát vážně.

Na Klausovi se totiž odkope téměř každý. Málokdo je schopen na tento lakmusový papírek české politické žumpy pohlédnout bez emocí. Buď je to tuneldědek, co rozkradl báječné bohatství nakumulované za 40 let bolševického socialismu a amnestií pokryl svoje spolupachatele, nebo je to téměř jediný pragmatický bojovník za volný trh, proti evropskému direktivismu a zelenému dotačnímu teroru.

Já to vidím někde uprostřed. Vzpomeňme co bylo na druhé misce vah, když se po roce 1989 lámal chleba. Ekonomický model Valtra Komárka, který tak “inspirativně” radil Fidelovi na Ostrově svobody, kde dodnes tak nějak marně čekají na jeho plody hojnosti, prosperity či konkurenceschopnosti. To opravdu raději tento náš současný korupční socialismus, bohužel. Není prostě nic horšího než komunisty zdevastovaný trh, absolutní přerozdělování a státní intervence všude, kde se něco hýbe, byť se k tomu i dnes blížíme opět mílovými kroky. Klaus měl možná alespoň snahu se tomu malinko vzálit.

Nepovedlo se, neboť za slovy nenásledovaly činy. Ať už z důvodu malé síly volebních hlasů jeho partaje, či poté naprosto zničujícím nakažením morem politických kmotrů, velrybářů a vzájemného boje o koryta mezi straníky, se stále otevřenou frontou s opozicí. Z racionálních vizí a volebních programů se staly jen zmuchlané nepotřebné odpadky, z pravicové ODS sbor zoufalých sociálně demokratických přerozdělovačů dotací a vymahačů daní přisátých na státním penězovodu, ze svodobné občanské společnosti eurobolševická líheň parazitů a z Václava Klause nešťastná ikona, která, nejen rozsahem amnestie či směšnou výměnou odznáčků s Ivanem Gašparovičem, dala tomu všemu nechutný rámec.

O toto však zřejmě Jiřímu Dientsbierovi a jeho spolubojovníkům za velezradu primárně nejde. Uražená ješitnost a namazané schody na cestě k výšinám politické moci jsou hlavní příčinou náhlého vzedmutí vášní.Také možná trocha té klasické české “statečnosti” po boji a závisti. Zcela určitě pak ale vzkaz nastupujícímu presidentovi. Tak nějak nás Miloši sereš a tady ti na kamarádovi z prognosťáku ukážeme meze.

Co myslíte, dosáhli jsme už absolutního dna politcké žumpy nebo se “borci” vybičují k ještě větším výkonům?

 Diskuse bez registrace a mnoho dalších článků: ZDE.