Vyléčí se někdy naše společnost ze socialistického moru?

Marx, Stalin i Vladimír Uljanov by dnes zřejmě nestíhali přijímat blahopřání. Jejich pomatené vize o sociální rovnosti a beztřídní společnosti se začínají pomalu naplňovat. Se stejnou vyjímkou jako v bolševickém Rusku. Vládnoucí kasta je schopná za svoje naplněná koryta obětovat třeba celé skupiny vlastních obyvatel či ožebračit všechny schopné a pracovité lidi, jen aby měla dostatek prostředků na udržení vlastní moci a poplulistické programy “sociální pomoci” pro líné, neschopné, závistivé a naprosto nepřemýšlející užitečné idioty, kteří jim svými volebními hlasy zase na nějaký čas zaručí pohodlí nadstandartně placených teplých místeček ve státní správě.

Volby se staly pimprlovým divadlem, kdy jeden zloděj křičí: “Chyťte toho druhého zloděje!” Přitom se ale jen třese na to, až bude moci konečně zasednout nad balíkem přerozdělovaných peněz a spokojeně pořádat výběrová řízení na státní zakázky, udělovat granty, obchodovat s obecními pozemky, nakupovat předražené zbytečnosti do státních institucí či levně, s drahou provizí pro rodinou konzulatční firmu, prodávat zbytky státního majetku. Vše samozřejmě v mezích na míru ušitých zákonů.

Strašidlo neokomunismu, v novodobém politickém ptydepe nazývaném jako sociální smír a multikulturní soužití, obchází nejen Evropu, ale i současné USA. Slušný člověk, který se snaží býti nezávislým na rádobypomoci státu, vytvářející hodnoty a nestojící s nataženou rukou před úřady, které rozdělují dávky, granty či dotace, stal se v očích vládnoucích panáků pouze a jedině dojnou krávou na peníze, ve své podstatě však také největším nepřítelem jejich sociálně-populistických vizí, neboť jeho svobodomyslnost není žádoucí.

Nevím jak ctěný čtenář tohoto blogu, ale já mám pocit, že se řítíme do strašlivého průseru, přičemž, nepoučena z historie, tomu celému ještě navíc velká většina tleská. Svoboda jedince potupně umírá pod nánosy navoněných exkrementů politické propagandy, nereálných slibů a sprostých lží bezcharakterních zkorumpovaných zlodějů, kteří by místo našeho uznání a volebního hlasu zasloužili akorát nakopat do zadnice.

Budeme mít ještě někdy dostatek síly toto změnit?