Zlikviduje levicový parasitismus svoje hostitele?

Jak dlouho ještě bude muset populistická politická vrchnost šikanovat a brutálně ožebračovat svoje schopné a pracovité občany než těmto konečně dojde trpělivost a vezmou spravedlnost do vlastních rukou? Jak dlouho bude muset český živnostník, majitel firmy či pracující zaměstnanec platit životní nadstandart jemu státem přidělenému nepřizpůsobivému spoluobčanu, který od vychození speciální školy leží doma na otomanu nebo prohrává “socialistické” dávky na blikajícím stroji štěstí?

Jak dlouho ještě bude ta samá skupina lidí platit tisíce zbytečných úředníků, jejichž teplá místa ve státní správě byla vymyšlena jen jako voličská základna vládnoucích politických stran? Jak dlouho si ještě necháme kálet na hlavu řečmi o boji s korupcí, když každý den kolem sebe vidíme pravý opak? Jak dlouho ještě bude německý, ba co víc, i chudý slovenský plátce daně přispívat na čtrnáctý plat řeckého obchodníka s iluzemi, příplatek za přenášení šanonů do poschodí jeho kolegy či sociální dávku za neuskutečněné manželství jeho dcery? Jak dlouho si ještě bude moci celá Evropa půjčovat popřípadě tisknout či vymýšlet virtuální inflační peníze na splácení svých dluhů, když i přes dramaticky našponované daňové sazby není schopna vytvořit rozpočtový přebytek?

“Nasrat, jó, nasrat!” chtělo by se zpívat s Karlem Krylem všem novodobým papalášům, pokud by byl za současné situace ke zpěvu důvod. Bohužel moc není. Vládnoucí byrokratická oligarchie vytvořila tak nepřehlednou džungli zákonů na legální okrádání vlastního produktivního obyvatelstva, že to nemá v dějinách obdoby, pokud pomineme bolševickou specialitu s ukradením všeho všem zvanou znárodnění.

V současné době jsme však k naplnění utopistických myšlenek komunistických pomatených fantastů, kteří si představovali, že každý odevzdá svůj výdělek na společnou hromadu, ze které bude vyšší mocí posvěcený jedinec rozdělovat každému dle jeho potřeb, velmi blízko. Málokdo si je totiž schopen dopočítat skutečné daňové zatížení hodnoty vytvářejícího jedince. Obyčejný člověk žije v představě, že státu odevzdává asi něco mezi 20 až 30% svého výdělku a je s tím srozumněn a spokojen. Poněkud více přemýšlející jedinec si to dopočítá někam k polovině z každé koruny, avšak otřesnou pravdu, která dnes osciluje kolem 75%, dle složení spotřebního koše a výše příjmu daňového nevolníka, si raději nechce nikdo přiznat.

Partajní vůdci téměř všech politických stran mají plné huby sociálního smíru a pomoci potřebným. Chtějí v obyvatelstvu vytvořit představu, že jejich daně jdou v převážné míře na tyto bohulibé účely a za tím účelem uměle vytvářejí davovou psychózu strachu, který má obhájit existenci pomyslné záchranné sociální sítě, neboť svojí politikou vytvářejí jednoho adepta na pobírání dávek za druhým.

Stále více se tedy odhaluje krutá pravda o nesmyslnosti a neudržitelnosti současných parametrů sociálního státu, který slouží jen jako zástěrka pro továrnu na plné igelitky strýčků Viků i totální pokrytectví hlásných trub tohoto směru vývoje společnosti. Představa, že si ve svém rajónu vytvoří lehce ovladatelné volební stádo, kterému bude stačit vždy pár dnů před termínem voleb naslibovat pár úplatků ve formě pastelkovného či 13. důchodu začíná narážet na odpor zbývající hrstky poplatníků, kteří svou prací mají toto divadlo platit.

Současný poměr přispívajících k placeným ze státního rozpočtu je asi 1 ku 4. Za faktické plátce daně totiž nemůžeme počítat státní zaměstnance, neboť “zdanění” jejich platů je jen účetní hříčka s penězi, které do rozpočtu nasypal někdo úplně jiný. Nároky důchodců i dětí berme jako oprávněné, dopočítejmě pak jen zbytek populace, který v tom umí sociálně chodit, či se opravdu dostal do těžké životní situace a musí nám zablikat červená kontrolka.

Jak by tedy měla vypadat současná volební kampaň? Lidé, kteří vytvářejí pracovní místa mimo státní sektor by měli být podporováni, hýčkáni a měly by jim být nabízeny ty nejlepší možnosti k dalšímu rozvoji. Jenom oni totiž dokáží naplnit nenasytný rozpočet. Ať se toto konstatování někomu líbí nebo ne.

Jaká je však realita? Až na pár světlých vyjímek si politická vrchnost udělala z těchto lidí fackovací panáky, kteří údajně mohou za všechny nešvary dnešní krizemi zmítané společnosti. Tuneláři, podvodníci, zloději a zbohatlíci, kteří nechtějí řádně a poctivě platit, platit a platit. Navíc prý nemají ani kapku sociálního cítění a nejradši by obyčejné občany nechali hlady chcípat na ulicích či pod mostem.

Jako lék je nabízeno další zvyšování přímých daní a jejich progrese, zvyšování minimální mzdy či populistické nesmysly v Zákoníku práce vedoucí jen k tomu, že vytvořit pracovní místo se stává noční můrou každého majitele firmy. Podívejme se jen na současné náklady na pracovníka pobírajícího tak zvanou hrubou mzdu 23 000,- Kč:

• na výplatní pásce se mu objeví čistá mzda 17 905,- Kč, ale náklady zaměstnavatele jsou se všemi odvody 30 820,- Kč! Navíc, pokud na firmu dolehnou současné problémy a není schopna své zaměstnance udržet, přichází na řadu strašák jménem trojměsíční odstupné, což je v tomto případě hrozivých zhruba 70 000,- zákonem stanovených korun. Zaměstnali byste dnes někoho?

Když dopočítáte další státem předepsané výpalné, zjistíte, že stvořit či udržet dnes prosperující firmu je takřka utopie. Pokud nemáte zavedený nevěstinec, kasíno nebo hodného strýčka s vlivem na státní zakázky, dotace či granty, nelze vám závidět ani jeden vydělaný halíř. Přesto se však nad vámi pomalu ale jistě stahují mraky, neboť celá legislativa, sociálchoutky “obyčejných” a touha po moci partajních předáků jde proti vám.

Sečteno a podtrženo. Každý “otrok” sociálního státu odevzdá ze své vydělané tisícikoruny celých 750,- Kč už dnes. Není zde místo na podbrobný rozbor, ale zkuste si to někdy v klidu doma opravdu spočítat se všemi poplatky, všemi typy daní a odvodů. Prostě vším co, anebo za co státu platíte. Polévá vás horko? Bude hůř! Jak bruselská vrchnost, tak naše sociálněkomunistická klaka toužící po vládních a zákonodárných postech si myslí, že je to stále málo!

Že je to celé nelogické a postavené na hlavu?

Že by se naopak mělo daňové zatížení razantně snížit a ještě razantněji škrtat na výdajové stránce státního rozpočtu?

Že by se mělo okamžitě zapomenout na různé granty, pobídky či dotace?

Že by měla existovat jednotná a pevná pravidla pro všechny?

Že by snad měly být státní zakázky naprosto transparetně zadávány a sledovány třeba pomocí internetových stránek a za sebemenší prohřešek při jejich schvalování by mělo následovat vymožení hmotné odpovědnosti a hodinové propuštění odpovědného úředníka místo prapodivných nových komísí pro boj s korpucí?

Že nám Řecko ukázalo nesmyslnost Keynesiánských pouček?

Že je progresivní daň jen vějičkou na závistivce, kteří se nedokáží dopočítat absolutních čísel?

Že by se posledním zoufalcům plnícím státní kasu mělo ulevit a podpořit jejich boj o přežití a ne naopak?

Potom nevěřte třídnímu boji vedeném Jiřím Paroubkem s tichou podporou ortodoxních bolševiků. Brzy by vám to ukázala i vaše peněženka. Je to totiž velmi prosté. Pokud parazit zničí svého hostitele, umírá taktéž.