Celé je to o ztrátě soudnosti, o stádnosti, o hysterické nenávisti. Demokratická většina populace jakoby naprosto zapomněla na historické zkušenosti, jakoby nechtěla vidět podstatu politických her, jakoby měla klapky na očích nevidíce souvislosti a pochodovala jak osel za mrkví na dlouhém ráhně.
Co společnost většinově stále nechápe? Ztratila se svoboda myšlení, mocenská klika dokonale využívá svých propagandistických nástrojů v duchu „Rozděl a panuj!“ a „lid“ to žere i s navijákem. Salámovou metodou přicházíme o svobodu vlastnictví, kdy lidé tvořící reálné hodnoty obírá stát již téměř o veškerý výdělek, aby si technikou socialistického korupčního přerozdělování zajišťovali svoje erární prebendy stále stejní „vyvolení“. A nakonec je nám postupně upírána i svoboda projevu, kdy se tato, díky různým nastrčeným trollům a placeným komentátorům, mění jen v házení kýblů špíny na názorově opoziční, „panovníky“ rozdělené davy.
Bez uvědomění si ztráty těchto tří pilířů svobodné společnosti se do sebe dnes pouští zastánci „té jediné pravdy“ aniž by se dokázali na dění kolem sebe podívat s odstupem a neglorifikovat svoje politické svaté obrázky až k hranici krveobětování. Slyšíme tedy z jedné strany výzvy k nové sametové revoluci či neklidu a ze strany druhé pak, že někdo rozpoutal puč podobný ukrajinskému majdanu, aby dostal z Hradu prvního presidenta zvoleného všeholidem.
Miloš Zeman se stal ústřední postavou celého dění, lakmusovým papírkem, na kterém si znesvářené strany testují svoji politickou víru, svoje bojové odhodlání, svoji věrnost a oddanost stádně vyznávaným ideálům. Ten Miloš Zeman, který při nástupu do funkce sliboval býti presidentem dolních deseti milionů a sjednotitelem celé společnosti. Bohužel dokázal pravý opak. Snad nikdo v novodobé historii ČR nerozděloval národ jako právě nyní on.
Proč je tomu tak? Kde je pravda? Bohužel pro nás se skrývá hodně hluboko pod povrchem jednoduchého náhledu na současné dění. Lze uvěřit partě komunistů kolem socialistického ekonomického vizionáře státního byrokratismu nebo afektovaným permanentním hledačům kulturní lásky za erární peníze? Pokud by byla otázka postavena takto, těžko by bylo možno souhlasit s jedním nebo druhým, ale celá věc se vyvinula právě takto. Je to děsivé, je to odpudivé, je to neakceptovatelné z pozice člověka, který má jen touhu žít svobodně a nezávisle.
Příznivci presidenta Zemana v něm vidí nositele vlasteneckých hodnot, který ochrání republiku před nájezdy islámských invazistů, skvělého prognostika a ekonoma, který díky své orientaci na investory z Ruska a Číny zachrání prosperitu naší země, ale hlavně dokonalého rétora, který si kdykoliv vytře zadnici s "pravdoláskovou kavárnou v žoldu bruselských a amerických agentů".
Naopak jeho odpůrci jej označují za ožralého burana, který po bolševicku leze do řití východních diktátorů, narcistického pomstychtivého egoistu, který si z moci své funkce vyřizuje osobní antipatie a půtky, bývalého komunistu, který jím však myšlenkově zůstal a legitimizuje politický komunismus jak personálně tak ideově.
Může být vůbec pohled na jednoho člověka natolik rozdílný? Můžeme v tom najít nějakou racionalitu? Můžeme se prodrat hromadami řečnických výkalů a dobrat se něčeho opravdu podstatného? Kde se bere ta masová fascinace touto politickou hrou? Proč se společnost štěpí až do fáze neschopnosti komunikovat? V čem je pravý problém hledání pravdy okolo Miloše Zemana?
Zásadní je, že ani jedna ze stran Zemanem rozdělené společnosti se nemůže identifikovat s reálnými společenskými a morálními hodnotami, kterými se sice zaklínají, ale pro svoji potřebu si vybírají jen ty populistické a pofidérní, presentujíce je pokryteckých mediálních pózách. Obě dvě strany jsou infikované nějakou formou socialismu. Zemanovi příznivci bolševickou formou totalitního socialismu východního, který dnes plynule přešel do otrokářské diktatury, v níž lidská práva a samotný jedinec bez navázání na mocenskou věrchušku nemá hodnotu ani pokáleného kapesníku a Zemanovi odpůrci formou novodobého multikulturního socialismu západního, který se presentuje nucením všeobecného „dobra“ přes mrtvoly, daňovým peklem přerozdělovacích byrokratických mašinérií a budováním na eráru závislých mas, a který spěje do podoby fašistické oligarchie.
Obojí nemá s normálním životem nic společného. Lidé se místo sebejistých, samostatných a produktivních bytostí stávají jen bezduchými loutkami na nitích psychopatických narcisů, kteří si na erárem nakradené peníze nakupují jejich osudy, jejich myšlenky, jejich statky. Jsou naprosto zapomenuty tradiční pilíře prosperující společnosti a vytvářejí se jen iluze bohatství či nějakého pokroku. Čím dál více padáme do žumpy, která by jako neměla dno. Morální, ekonomické i myšlenkové. Ale hlavně socialistické, kterou si prostě většina společnosti nechce připustit.
Mám pocit, že už ale nemáme příliš času. Bomba tiká stále rychleji. Je třeba opravdu otevřít oči a uvědomit si sami sebe. Uvědomit si, že spása není ani na východě, ani na západě, ani u Babiše, ani u Zemana. Záchrana je primárně v tomto poznání. V poznání, že nežijeme ve svobodné kapitalistické zemi, ale v přeregulované, předaněné, socialistické zemi, „demokraticky“ ovládané dvěma „rozhádanými“, ale ideologicky jinak totožnými partami, které chtějí pomocí státní šikany žít na úkor slušných a pracovitých lidí. Jinak nás naši noví nebo ortodoxní socialisté oberou nakonec znovu o úplně všechno a z naší, zatím jen rozdivočelé, země bude znovu ta, jak ji správně pojmenoval pan spisovatel Jiří Stránský, zdivočelá. Tentokráte demokraticky, ale přesto neokomunisticky zdivočelá. Protože nás dostanou úplně přesně tam, kam potřebovali.
Psáno pro a více na: pravyprostor.cz
Související články:
