Společnost nemocná strachem, frustrovaná, nesvobodná

Pokud si vzpomeneme na čtvrt století starou atmosféru velikých demonstrací proti komunistickému režimu, na ideály cinkajících klíčů, na plamenné projevy „revolučních“ ikon národa, na vzájemnou lidskou sounáležitost, která sálala z nadšených davů a na úsměvy znamenající naděje, vypadá současný stav společnosti jako by ty samé lidi někdo zmlátil obuškem, hodil na ně těžkou depresivní deku  a oni zapomněli na vše dobré co v nich dřímalo, na veškerý potenciál s jehož pomocí chtěli budovat spokojenou, prosperující, svobodnou a bohatou budoucnost naší vlasti.

Proč nemáme, co jsme chtěli? Proč je národ opět rozdělený na nesmiřitelné tábory? Co je příčinou všeobecné nespokojenosti, zloby a zoufalých výkřiků do politické tmy arogance? Co je pravým důvodem neutěšeného stavu návratu normalizačních komunistických praktik do řízení společnosti? Bylo snad před rokem 1989 opravdu lépe, nebo jsou jen naši současní panáci u moci natolik destruktivní silou společenského vývoje, že to není možno prakticky pochopit, lidsky akceptovat a bez odporu tolerovat?

Mainstreamová propaganda do nás dnem i nocí hustí, že jsme si v listopadu 89 vybojovali svobodu, vypořádali se s komunismem a přešli ze socialistického „tureckého“ hospodaření na „kapitalistický“ volný trh. Odpovědi na otázky v předchozím odstavci spočívají v absolutní lži, kterou právě tato věta skrývá. Nic není totiž vzdálenějšího pravdě, nic není vzdálenějšího naší současné realitě.

• Jak je to s proklamovanou svobodou?

Komunistický totalitní koncentrák obehnaný ostnatým drátem a hlídaný udavači, agenty a fízly na každém rohu, opravdu nemohl dát lidem ani malinkou iluzi o svobodném životě. Lidé žili jako zvířata v kleci, byť s jistotou nějakého krmení a slámy na podestýlku. Sametově bylo umožněno vězení otevřít a dát chovancům možnost se volněji projít, nadechnout se či si zakřičet. To je dnes předkládáno jako vybojovaná svoboda.

Se skutečnou svobodou to však nemá mnoho společného. To jen bolševický vládnoucí tyran vyhodnotil situaci a v obavě, že by za nějaký čas mohlo zotročené obyvatelstvo opravdu radikálně vzít spravedlnost do vlastních rukou, povolil uzdu a internacionálně se dohodl, že vrátí poddaným alespoň základní atributy lidské hrdosti výměnou za „nedotknutelnost“ nakradených majetků a personálních výhod.

Zbídačeným komunistickým nevolníkům se na první pohled může zdát, že jezdit do ciziny bez dozoru namířených samopalů, vyjadřovat myšlenky bez hrozby několikaletého kriminálu či třeba volit z více než jedné nařízené možnosti je ta pravá svoboda, ale není tomu tak. Je to jen malé narovnání hřbetu a vymanění se z pozice bezduché loutky režimu přežívající bez náznaku sebeúcty.

Reálné občanské svobody dosaženo nebylo a není. Mocenská věrchuška nás dále spokojeně ovládá jako nesvéprávné stádo pomocí daňového okrádání, dehonestujícího zneužitelného právního rámce, soudní i policejní mafie či nakoupených propagandistických nástrojů tak, aby naše životy nebyly cestou k aktivnímu nezávislému svobodomyslnému jedinci, ale jen cestou ustrašeného přežití v dennodenní obavě před problémy se státní byrokracií.

• Jak je to s vypořádáním se s komunismem?

Je naprosto evidentní a dnes již opatrně potvrzované i z „oficiálních“ zdrojů, že k žádnému vypořádání s komunisty nedošlo ani náznakem, a že celá sametová fraška se odehrála na objednávku a pod režií tehdejších komunisticko-estébáckých špiček. Nemohlo tedy dojít ke společenskému odstavení bolševických kádrů, ani k přehodnocení jejich „budovatelských“ národohospodářských vizí, natož k prozkoumání a řešení nakradených majetků.

Dnes je tedy celá společnost stále řízena a ovládána komunistickým myšlením i sociálně inženýrskými teoriemi v podání bývalých nomenklaturních kádrů, estébáckých fízlů či v „lepším“ případě jejich druhou kolonou z odstavené kliky osmašedesátníků nebo programově připravovaných „nadstranických“ odborníků pod vedením soudruhů z KGB.

• Jak je to s „kapitalistickým“ volným trhem?

Největší „sametový“ podvod byl však spáchán na lidech, kteří chtějí tvořit reálné hodnoty a poctivou prací si vybudovat slušnou existenci.Oni se stali, a stále jsou, hlavním terčem závistivé lůzy, politické populistické lůzy i mediální lůzy. Jsou označováni za viníky všeho zlého, házeni do jednoho pytle s podvodníky a zloději, za „kapitalistické“ vyořisťovatelské stvůry, daňové okradače státu a dokonce za parazity společnosti!

Je ve své podstatě zázrak, že se přes to všechno, přes tisíce byrokratických klacků pod nohy, přes nepřátelské daňové, zákonné i společenské prostředí, podařilo některým jednotlivcům doslova vydupat ze země prosperující českou firmu, aniž by byli přisáti na státní penězovod či by díky „nejmejakooni“ politice rozkradli na co dosáhli. Těmto lidem patří obdiv a čest.

Bohužel jich není mnoho a rozhodně jich nepřibývá. Ba naopak. Proč? Pokud stát blahosklonně povolí pekaři prodávat svým zákazníkům chléb, ještě se nejedná o svobodu podnikání a volný trh. Velmi záleží na podmínkách, za kterých je tuto praxi možno provozovat. A ty jsou děsivé, často ponižující, nespravedlivé, socialistické.

Zákony byly ušity na míru podvodníkům, tunelářům, šmelinářům a parazitům kolem státních koryt. Živnostenské a poctivé podnikatelské konkurenci byla určena jen role dojné krávy a mediálního otloukánka. Trh byl tedy pokřiven tisíci nesmyslnými zákony, vyhláškami a nařízeními, likvidační daňovou nepřehlednou džunglí a přerozdělovacími sociálně inženýrskými manévry tak, že je opět naprosto závislý na rozhodnutích úředníků, jejich korupční náladě a uplácené náklonnosti. Ani náhodou se nejedná o spravedlivou „kapitalistickou“ volnou soutěž, ale o nový eurosocialistický experiment o rozkrádání zdrojů, které však pomalu, ale jistě, docházejí.

• Svoboda znásilněná, společnost nemocná

Naše současná společnost tedy neoslavila dvacet pět let od „sametu“ ani v nejlepší náladě, ani v nejlepší kondici. Jednotlivé rozhádané skupiny se pouze předháněly v kydání špíny na svoje oponenty. Hledá se viník, hledá se spasitel.

Je třeba racionálně konstatovat, že kvalita našeho života se po roce 1989 rozhodně zlepšila. Neryjeme držkou v zemi, malinko jsme narovnali záda, už se nemusíme stydět za život v šedivé kleci za jistotu páchnoucích pomejí k večeři. Nicméně spokojeni býti nemůžeme, neboť perspektivy a šance, které se před námi otevřely, jsem využít nedokázali.

Získali jsme zpět část obyčejné lidské hrdosti i občanského sebevědomí, ale jsme stále svázáni nesvobodou ekonomickou a byrokratickou. O kvalitě našich životů si nerozhodujeme sami, ale stále více a více erární moloch, hrubě zneužívající svého postavení, tedy zkorumpovaná banda politických zlodějů, kteří myslí jen na vlastní kapsu a prebendy, a kteří stvořili takové právní a ekonomické prostředí, že společnost nemá žádnou účinnou sílu se jim bránit.

Chtěl bych se jednou dožít dne, kdy demokratická většina populace pochopí, že tato nemoc naší společnosti není důsledkem „budování vykořisťovatelského kapitalismu“, ale právě naopak, aplikací starého komunistického myšlení na ovládání poddaného stáda. Dne, kdy lidé pochopí, že desítky let socialistických slibů, okrádání produktivních tvůrců hodnot, byrokratického znásilňování svobod a populistické politiky inženýrů moci není onou vytouženou cestou do prosperující budoucnosti sociálních jistot, ale stále stejným velkolepým marxistickým podvodem na prosťáčcích, kterým není dovoleno plnohodnotně žít, ale jen se bát, platit a přežívat.

Dne, kdy lidé pochopí, že jen oni sami jsou pravými strůjci své svobody a životního štěstí, ke kterému nepotřebují ani fízly na každém rohu, ani daně zneužívající zloděje, slibující jim za zotročení ráj na zemi, ani pofidérní sociální jistoty, které jim stejně nakonec ti samí paraziti, ukrývající se za „dobropáchající“ stát, zase ukradnou.

Psáno pro a více na: pravyprostor.cz (diskuse bez registrace)

Související články:

O svobodě se nediskutuje

Čekání na Reagana

Nejsme jako oni: Ministrem může být i ten nejhorší bolševický šmejd