Zásadním problémem, kolem kterého se stále chodí jako kolem horké kaše je nesmiřitelné rozdělení společnosti na dvě části. Na jedné straně existuje skupina lidí, kteří by rádi svobodně žili, pracovali a vytvářeli hodnoty aniž by museli být pod dozorem panských drábů na každém kroku. Jejich životní priority se řídí tradičními morálními pravidly a jednoznačně vykladatelnými zákony, které jsou vyjádřením důrazu na osobní svobodu a kréda: „Pomocnou ruku najdeš hlavně na konci vlastní paže!“
Na protější straně však stojí stále se zvětšující společenská skupina,která „pochopila“ výhody sociálního státu a jejich jediným životním cílem, který však velice neradi přiznávají, je jakýmkoliv způsobem podojit erární kravku. Je úplně jedno, zdali se jedná o celoživotního příjemce dávek v nezaměstnanosti nebo politického podnikatele navázaného na korupční přerozdělovací systém.
Tento zásadní rozpor v pohledu na svět se projevuje v našich životech každodenně. První skupina je stále více rozzlobená na bezhlavé státní sociální a daňové inženýrství, které jim bere stále větší část poctivě vydělaných peněz, stále více reguluje běh života, stále více dusí přirozený rozvoj a stále více jim nutí „dobro“, o které se nikdo z nich neprosí.Druhá skupina pak vytváří iluzi, že peněz v systému je naopak málo, stejně tak jako daní, zákonů, nařízení, vyhlášek či jiných aktivit, které však v konečném důsledku vedou k ovládání společnosti jako ustrašeného stáda bez názoru.
Je naprosto evidentní, že propagandistické vymývání mozků společenskou skupinou etatistů, pro které se stal „sociální stát“ novodobým náboženstvím, prohnilo jako neléčený vřed do všech vrstev společnosti. Učení komunistických demagogů, které je pravým předobrazem současné socialistické politiky podávané salámovou metodou, přijalo za své mnoho třeba i jinak rozumných lidí, kteří si ale nechtějí přiznat, že myšlením jsou znovu jen bolševické loutky, které „uvěřily“ ve spravedlivý boj za šťastné zítřky „všeholidu“ financovaný však cizími penězi, potem a dřinou.
Jestliže budeme definovat míru bolševizace společnosti břemenem daňové zátěže a praktikami totalitní mocenské oligarchie, vyjde nám pro komunistický socialismus 100% zdanění, tedy znárodnění výrobních prostředků a absolutní přerozdělování, a justičně estébácká zvůle vrcholící koncentračními tábory za dob ČSSR. Není však pravdou, že nyní žijeme na opačném společenském pólu svobody a volného trhu, zjednodušeně zvaného pionýrský kapitalismus, který dokázal stvořit svého času nejprogresivnější společenský a ekonomický rozvoj v dobách budování U.S.A.
Nemáme jednoznačně znějící a různým výkladům nepodléhající články ústavy, nemáme minimální zdanění umožňující prudkou expanzi tvorby reálných hodnot. Jsme sešněrováni legislativní džunglí nesmyslných, často si odporujících zákonů, které nezaručují světskou spravedlnost, ale jen strach ze „silnějšího psa“, brodíme se v žumpě daňové ekvilibristiky, dotační zlodějiny, regulační mánie a korupčně politického pseudopodnikání. Míra zdanění po započtení všech odvodů státu činí dnes 75%, míra znásilnění svobody se velice blíží „manýrům“ komunistických kádrů. K umístění zpět do bolševické klece nám tedy chybí méně než si možná dokážeme přiznat a stále neochvějně jdeme směrem k ní. Sami i pod praporem neomarxistické EU.
Žijeme tedy ve tříčtvrtečním socialismu komunistického střihu, o kterém nám propaganda hlavního proudu tvrdí, že prochází krizí kapitalismu. Mediální prostor ovládají zkušeně vyškolení dezinformátoři, vytvářející zdání demokratického politického boje, jen stále vychytraleji rozdělující společenské skupiny jejich závislostí na státním penězovodu. Velmi pohodlně se jim daří vytvářet stále početně rostoucí vrstvu vyznavačů společensky likvidačních tezí o možném se prodanění, proregulování a byrokratickém prošikanování ke svobodě a prosperitě.
Tento zásadní rozpor, iracionálně jdoucí proti všem tradičním zásadám, pravidlům i zkušenostem vývoje lidské společnosti, je dnes však určujícím prvkem politické manipulace. Na vrcholu demagogické propagandy mocenských center je stokráte omílaná lež o potřebě fungujícího sociálního státu, která se stala zástěrkou pro materiální i duchovní znovuzotročení produktivní části obyvatelstva.
Velmi zjednodušeně řečeno, míra socialismu opět překračuje únosnou mez. Ač přikryta jen naprosto základními artikuly osobních svobod, byla společnosti opět plíživě vnucena mentalita totalitně zneužívaného manipulovatelného stáda, pro „demokratickou většinu“ uplaceného pravidelnou erární dávkou těžce poživatelného odpadu. Stáda, které si většinově myslí, že může vytvořit spokojenou a prosperující společnost na základě zákonného okrádání produktivních tvůrců hodnot, kriminalizování nepohodlných či vytváření falešných iluzí Potěmkinovských vesnic.
Dovolili jsme lidským hyenám parazitujícím na zdravém jádře společnosti vytvářet jejich představu společenského uspořádání.Dovolili jsme jim nekonečnou hostinu na mocensky zničených mrtvolách většiny morálních pravidel, svobod i volného trhu. Dovolili jsme jim beztrestně se šátrat v našich kapsách i domovech, dovolili jsme jim ovládat myšlení davů. Dovolili jsme jim se nám vysmívat. A v neposlední řadě, hlavně jsme jim dovolili nakazit touto sebezničující úchylkou rozhodující demokratickou většinu.
Proto žijeme v nemocné, rozdělené společnosti, která již z principu svého uspořádání nemůže být spokojená. Stejně jako vedle sebe nemůže šťastně žít zloděj a okradený, otrokář s otrokem, estébácký fízl s politickým vězněm, nemohou vedle sebe žít dvě společenské skupiny s takto odlišným pohledem na svět. Řešením by asi bylo (formálně) rozdělit stát, kde by každá skupina žila dle svého přesvědčení. Nezdá se vám to v poslední době jako celkem dobrý nápad?
Psáno pro a více na: pravyprostor.cz (diskuse bez registrace)
