Zapomínáme možná velmi rychle na tu dobu, kdy naše osudy byly v rukou pouličních udavačů, fízlů, nebo nomenklaturních kádrů KSČ, kteří když si usmysleli, že nebudujete socialismus dosti nadšeně, mohli zničit jediným lejstrem životy vaše i vaší rodiny.
Nyní sledujeme příběh Andreje Babiše. Charismatický “chalan” ze Slovenska, který nás vyučuje demokracii a budování podnikatelského impéria. Se svým hnutím získal v uplynulých volbách takovou sílu, že by se mohl osobně stát ministrem vlády ČR. Je tu však malý zádrhel. Zákon, který omezuje vykonávání funkcí ve státní správě bývalým spolupracovníkům StB. Agent Bureš s ním má poněkud problém.
Je Andrej Babiš tím udavačem Burešem? Podle jeho slov je prý naopak obětí komunistického gestapa. Měl v rodině dva případy emigrace a jeho otec byl dokonce vyloučen z KSS a vyhozen z práce. Téměř tedy disidentský osud, který ... který však nakonec končí rehabilitací otce Štefana a jeho prací v Ženevě, vstupem syna Andreje do KSČ a významnou pozicí v podniku zahraničního obchodu.
A to nebylo v totalitním komunistickém režimu živobytí pro protisocialistické živly, disidenty či odpůrce režimu. Na takovéto funkce dosazovali prověření soudruzi jiné prověřené a hlavně spolupracující soudruhy. Začínalo to v dílnách ve fabrice, kde se stávali předáky jen ti “politicky nejvyspělejší” a samozřejmě to pokračovalo i do vyšších pater. Tak si bolševik upevňoval svoji moc, tak držel národ v šachu.
Chceš mít bohatý a pohodlný život, upiš se rudému ďáblu, chceš jej mít ještě lepší, upiš se StB. To byly základní kariérní předpoklady v socialistickém Československu. Proto jsme často bývali svědky naprosto groteskních figurek v čele znárodněných továren, v čele různých institucí, v čele vlád. Milouš “Kůl v plotě” Jakeš budiž zářným příkladem.
Mysleli jsme si po listopadu 1989 možná kratičkou chvíli, že je to za námi. Dnes se nám Havlova pravda, láska a “nejsme jako oni” vrací jako historický bumerang a Andrej Babiš je esence tohoto problému. Možná, že ne každý komouš či agent StB byl naprostá bezcharakterní svině, možná jeho největší charakterový a morální prohřešek, který vyplývá z jeho spolupráce z bolševickou bandou je obyčejná touha po moci, majetku a společenském postavení, aktivnímu člověku daná a v socialismu tímto vykoupená. Lze to dnes akceptovat?
Na Babišovi je mi osobně sympatické, že vnesl do zatuchlého rybníka české politiky jakýsi závan svěžího vzduchu. Dokonce ani po volbách zatím neuhnul a mluví stále stejně. Slávek Sobotků, ono skleníkové dítě našeho korupčního klientelistického eurosocialismu, je z něj evidentně paf i s celým novým vyjednávacím týmem oranžových hvězd.
Normálně si kluci vždycky řekli o kolik zase po novu ovce oberou, kam se to odkloní, kdo dostane jakou trafiku a pohoda, klídek, tabáček. Andrej ale snad má úplně jiný nápad. Nejprve prý podrobně zkontrolovat státní výdaje, zlodějiny či další nekompetentní odklony a šetřit! No, toho přeci bohdá nebude, aby socan prováděl škrtformu!
Při veřejných projevech Andreje Babiše mám po dlouhé době pocit, že k nám nepromlouvá naprogramovaný politický robot. Cítím z něj zkušenosti z praktického života, z vedení firmy. Je to osvěžující, když jinak musíte vstřebávat nacvičené fráze o ničem, fráze korunované strojenými úsměvy, demagogické populistické fráze na poblití. Co tedy s jeho minulostí, co s jeho záměry? Uvěřit mu?
Asi těžko. Je to člověk z masa a kostí, je to evidentně dravec vpuštěný mezi pololeklé kapry. Ví však, co chce a jak toho dosáhnout. Podle toho co říká snad jeho plány nezahrnují tak bezhlavé okrádání daňových oktroků a tak schématické ožebračování produktivní třídy jako je zde zvykem doposud. Jeho slova o prvotním prozkoumání relevantnosti státních výdajů před dalším hurásocialistickým utáhnutím daňových šroubů, neboť tak se to přece v eurosocialismu dělá – musíme naplnit státní rozpočet, rozhýbat spotřebu, podpořit investice, zvýšit HDP, aby poddaní mohli více makat a odevzdávat do koryt, jsou pro některé politické matadory natolik šokující, že jim možná ani nechtějí věřit. Je to kapka v moři, ale potěší.
Čím by tedy Andrej Babiš mohl více získat i u lidí, pro které není pro svou spornou minulost zrovna šálek jejich čaje? Svým typickým československým dialektem pronést asi toto:
“Ano, byl jsem komunistickej vychytralej famfulák. Stejně jako pětina tohoto národa. Stejně jako jiní vládní panáci po sametové frašce, stejně jako mnoho poslanců v Parlamentu ČR, jako mnoho jiných volených zastupitelů. Chtěl jsem v ČSSR dělat kariéru, jezdit do ciziny, vydělávat velký prachy. To som ještě musel práskat na kolegy, jinak to nešlo a mě se to nepříčilo, protože materiální kvality života jsou pro mě více než morální a duchovní. Jako pro 90 procent lidí. Něco jsem fízlům povedal. Stejně jako udávali i ti výše zmínění, ať už jen z titulu své funkce v KSČ i třeba bez podepsání vázacího aktu.
Přesto jste i je dříve a dnes opět zvolili. Tak byla nastavena pravidla, taková byla sametová dohoda. Dnes vím o čem hovorím. Znovu chci vydělávat velký prachy, užívat si života. Vím už ale, že k tomu potřebuju i ty lidi, kteří něco dělají, kteří tvoří hodnoty této společnosti. Vím, že je nemůžu donekonečna okrádat, likvidovat, ožebračovat. Musím je nechat dýchat, normálně žít. Bohatství nevytvoří zbídačená a frustrovaná společnost nasraných otroků, kterým po každých volbách ještě zvednou žlab!”
Tak nějak vnímám současné projevy Andreje Babiše já. Ač “primitivní antikomunista”, jak bývám často označován, vzbudil u mne určité sympatie. Je opravdu možno mu alespoň malinko věřit?
