idnes.cz
Pokud však přijmeme základní historické rozdělení společnosti ve svém světonázoru a postoji k životu, dokážeme obě skupiny rozlišit následovně:
Levice
Občané, kteří vyznávají levicový pohled na svět, jsou v první řadě zastánci stádního způsobu života v rovnoměrně rozdělené bídě, kde nikdo moc nevyčnívá z řady, všichni mají zhruba stejný (byť i mizerný) majetek, na všechno konání existuje zvláštní zákon, jehož dodržování hlídá armáda policistů, úředníků a velký, nedoknutelný vůdce. Není pro ně podstatná míra osobních svobod, které jsou ochotni vyměnit za často smyšlené přísliby sociálních jistot. Nejpodstatnějším rysem jejich povahy je pak závist a jsou spokojeni jen v případě, že soused nemá o kozu více.
Toto svoje osobní povahové selhání pak maskují tak zvaným sociálním cítěním, což není nic jiného než pofidérní páchání jakéhosi dobra, ale vždy a výlučně jen za cizí peníze. Proto jsou jejich hlavními nepřáteli lidé, kteří nějakým způsobem vynikají, ať po stránce materiální či duchovní, neboť právě oni jim ukazují vlastní neschopnost a nemohoucnost.
Zásadním programem politických stran, které levici reprezentují, je demagogický populismus a stokráte opakované lži, kterými se tiše chrochtající stádo musí každý den umravňovat. Levicový politik má největší starost o to, komu produktivnímu ještě může kde něco ukradnout, aby mohl poslat pár pečených holoubat svým příznivcům, kteří jej drží u koryta. Většinou však posílá jen ohlodané kosti z hostiny, což pak musí retušovat jeho propagandistické oddělení.
To, že je dnes levice u moci takřka v celé Evropě a její myšlenky jsou tak velmi populární je dáno složením společnosti. Po dlouhá desetiletí budovaný ideál parazitického způsobu života, byť i na dluh, který naprosto vytlačil z myslí lidí pojmy odpovědnost a soběstačnost, zlikvidoval všechny morální zábrany a pošlapal většinu osobních svobod a práv jednotlivce, přinesl svoje socialistické ovoce.
Lidé dnes ve velké většině nechápou proč by měli někde dřít jako mezci, riskovat svoje majetky či se prát o svoje misto na Slunci, když zde přeci máme záchranou sociální síť, která jim zajistí pohodlný život, klídek i tabáček. Nechápou, že všechny přerozdělované peníze by se měly nejdříve někde vydělat, tedy pokud mají mít i v budoucnosti nějakou hodnotu. Nechápou, že dnešní život na finanční, morální i intelektuální dluh je doširoka otevřená brána do pekel, která nemůže skončit jinak než totálním kolapsem celé společnosti, násilím, rabováním a chaosem.
Pravice
Chtělo by se s politováním říci, že v podstatě vymizela. Její zásady jsou natolik nepopulární, že jsou programově opouštěny všemi politickými stranami, které chtějí alespoň nějakou chvíli cucat ze státního cecíku a každy, kdo se snaží pravicový způsob života obhajovat, je většinovou smečkou hlídacích psů s rudě planoucíma očima okamžitě dehonestován, označen za primitivního antikomunistu, kapitalistického zloděje či alespoň za nácka, neboť se komunistické propagandě iracionálně podařilo Hitlerův socialismus a jednoznačně levicový populismus i styl vládnutí podsunout do pravého spektra politického kolbiště. Tedy alespoň v myslích nepoučitelných.
Ideálem pravicově uvažujícího občana je totiž vše, co stádo za mřížemi klece dokáže rozpálit do ruda. Nestojí o odpadky z panského stolu k večeři, neleze svému vězniteli do zadnice pro příslib pamlsku za odměnu, chce být svobodný, soběstačný a sobě odpovědný. V praxi to znamená pravý opak současného společenského soužití, pravý opak předposraného nahlížení na svět, pravý opak parazitického způsobu života.
V současné době totiž již ani není možné chtít po společnosti, aby se vzdala svých “výhod vybojovaných novodobými vůdci “proletariátu”. Tento mor, šířící se celou euroatlantickou společností, založené kdysi právě na tradičních pravicových principech, je i předobrazem její zkázy. Demokratická volební většina totiž již nikdy dobrovolně nepřipustí návrat k nízkým daním, jednoduchým zákonným rámcům, minimální státní byrokracii a programové podpoře vlastníků výrobních prostředků, produkujících reálné hodnoty.
Každý sebemenší náznak příklonu politické strany k těmto zásadám je presentován jako touha po obnově vykořisťovatelského kapitalismu a útok na sociální jistoty většinové populace, na hodné stýčky odboráře, na důchodce, mladé rodiny, státní zaměstnance či chudáky dělníky u soustruhu. Naprosto nepochopeno pak zůstává, že je to vlastně jediná reálná cesta k možné nápravě celé společnosti, jediná cesta, která může výrazně omezit korupci, jediná cesta, která může nastartovat ekonomiku, jediná cesta, která reálně může zabránit státnímu bankrotu.
Politické strany v ČR
Drtivá většina politických stran v naší vlasti tak převzala levicovou populistickou rétoriku a koná dle bolševických vzorců převzetí a udržení moci. Jediné, co chybí k “dokonalosti” jsou Lidové milice pod vedením soudruha Zavadila či převýchovné pracovní tábory pro nepřátele lidu. Velmi silně tomu pomáhá současná podoba volebního systému i všeobecného volebního práva. Hra na demokracii požírá své děti.
Pokud jsme připustili situaci, kdy notorický alkoholik s nedostudovanou základní školou, který je celý život příjemcem sociálních dávek bez nutnosti pracovat má ve společnosti stejnou váhu hlasu jako třeba držitel Nobelovy ceny za ekonomii nebo majitel továrny, který živí tísíc zaměstnanců a na daních odvede do státního rozpočtu milióny ročně, musí být přeci někde fatální chyba. Bohužel však většinu populace netvoří inteligentní vědci, realističtí ekonomové či prosperující soukromí zaměstnavatelé, ale, dle různých sociologických průzkumů, tříčtvrtinovou většinou právě “obyčejní lidé” s nedostatkem duchovní i materiální kapacity.
Těm je pak velmi jednoduché namluvit, že živnostník je zloděj, který za rok odvede na daních maximálně tři tisíce, fabrikant vykořisťovatel, nemající nic jiného na práci, než vymýšlet jak dřít z kůže své zaměstnance a pravicově smýšlející člověk jen bezcitný individualista, který by v případě vládní moci nutil důchodce potupně vybírat popelnice, vyháněl mladé rodiny pod most či zdravotně postižené nechával umírat na chodbách nemocnic.
Většina elektorátu tomu však věří a tak i naše politické strany se podle toho chovají. Jejich programy, ale hlavně koknrétní činy dávno rezignovaly na názor myslící menšiny, jejich kroky jsou naprosto vstřícné jen volební většině.
Otázkou nyní je, zdali jsou lepší komunisté a sociální demokraté, kteří to otevřeně přiznávají každým slovem, každou volební kampaní a podpoří to nepitelnou limonádou s obrázkem předsedy zdarma, aby to bylo naprosto jasné, či socialistická parta ODS, TOP09 a dalších parlamentních straniček, které se programem jakoby od těchto praktik distancují, ale jejich reálná politika hovoří o naprostém soudružském souznění s výše jmenovanými.
Naše deklarovaná “pravice” je tedy možná ještě horší než ortodoxní bolševická partaj. Její klientelistická politika naprosto zdecimovala pravicové principy a dala levicovým kavárenským intelektuálům tolik falešné politické munice, že v reálu takřka není obrany. Navodila situaci, kdy jakákoliv pravicová strana , která by i chtěla svoje tradiční teze prosazovat, nemá větší šanci než 3 až 5 procent z celkového počtu volebních hlasů a veškerá opozice se tomu může v klidu vysmívat. Že je to smích pomateného blázna, který nedokáže pochopit aktuální stav věcí a poškozuje sám sebe, nelze nijak komentovat. Asi opravdu musí přijít velký třesk.
