kemel
Co více může dokazovat falešnou hru s vysokými rudými kartami v době sametové “revoluce” roku 1989, než pohled na současný stav, ve kterém se naše rodná země nachází?
Nikdy bych před jednadvaceti léty nevěřil, že dnes budu psát tato slova. Zklamání je obrovské. Konec socialismu bolševického typu nám přece dával tolik nadějí a tolik příležitostí. Kam se poděly? Kam se podělo nadšení, soudržnost, jiskry o očích, odvaha, kde skončila příležitost vybudovat prosperující a svobodnou vlast s rovnými přiležitostmi pro každého občana?
V nekonečné břečce politického marketingu pro tupé ovce, v žumpě záměrně přesložité daňové džungle, ve stoce hloupých a na míru lobbystů šitých zákonů, v demagogických projevech samolibých partajních vůdců, v populistických heslech o sociálním smíru, v prohlášení, že nejsme jako oni, v talárech většiny komunistických soudců a v přizdisráčství samozvaných elit, v jehož důsledku nám byl implantován nový socialismus pod vlajkou Evropské unie.
Doba rudého temna udělala z většiny národa ochočená zvířata ze zoologické zahrady, která pro kus žvance nejsou schopna pochopit význam mříží kolem sebe a mají panický strach, že pokud dojde k jejich odstranění, nebudou mít večer co žrát. Jejich obzor se zúžil na pravidelný příděl páchnoucí flaksy od věznitelů a občasné souložení. Nic víc prý není ke spokojenému životu potřeba. Hlavně, že je to jisté. Co se nachází daleko za obzorem, kolik příležitostí nabízí volná příroda nikoho nezajímá. Nejdůležitější je, aby zvířátko ve vedlejší kleci nedostalo více pochutin. Čest práci!
Pevně jsem doufal, že s pádem železné opony skončí i toto sebeponižování a každý svobodný jedinec se bude snažit přestat rýt držkou v zemi, narovná hřbet a přijme pravidla volného trhu, svobody slova i rovných příležitostí. Bohužel jsem se hluboce mýlil.
Začalo to kovanými bolševickými kádry, které zcela beztrestně již podruhé rozkradli republiku a mlčící většina jim za to ani nebyla schopna vynadat. Za všechno prý může Klaus a Kožený. Hotové, vyřízené. Že banky a zbytky ekonomických aktiv bývalých státních podniků vytunelovali v drtivé většině ti, kteří měli relevantní informace a kamarádíčky, tedy soudruzi z vedení a špičky StB se nějak říkat nenosí.
Z této základní premisy se pak odvíjí i následující vývoj. Obrovská hospodářská moc se soustředila do několika vzájemně propojených a spolupracujících klanů. Jedni válčí pod praporem modrého ptáka, druzí s růží v ruce, třetí spoléhají na barvu třešní. Rozdíl je jen v procentu bývalých členů KSČ na jejich schůzích. Naoko zde vytváří jakési zdání politické demokratické soutěže, ale pokud dojde na lámání finančního chleba, vždy odhalí svoji pravou tvář, čehož jsme svědky třeba při skládání mocenských byznys koalic po komunálních volbách.
Občan je pro tuto novodobou vrchnost jen pouhé primitivní hovado určené k placení jejich stále rostoucích potřeb a nároků. Proto je na něj přichystán bič v podobě zákonných a daňových povinností, který dopadne vždy tam, kde by se mohlo zrodit byť jen semínko pochybností či snad odporu proti mocenské mafii, nebo dokonce snaha o nápravu věcí veřejných.
Všichni, kteří se o toto pokusí jsou automaticky degradováni do rolí pomatených křiklounů, extrémistů, retardovaných blouznivců či antikomunistických hurábojovníků po přechodu. Jenomže je to tak. Žijeme v době svobodných voleb, které nic nemění, žijeme v době sociálního smíru, který rozděluje společnost, žijeme v době svobody slova a do vyšetřovací vazby se můžete dostat na několik měsíců za vylepení obyčejné samolepky. Nad tím vším bdí úzká skupina panáků s neomezenou mocí a imunitou, spolu se svými soudruhy v šedé zóně, kteří pak slouží jako pračky špinavých peněz.
Zkorumpovaná politická vrchnost, bijící se v prsa jak pomáhá potřebným, zkrášluje naši krajinu, buduje dálnice, bezplatně léčí, vzdělává i chrání, rozvíjí vědu a kulturu, moudře integruje do společnosti méně přizpůsobivé či zpříjemňuje soužití různých etnik, umí ve své podstatě jediné. Okrádat jedince vytvářejícího ještě nějaké hodnoty a vytvářet masu společenských parazitů závislých na státních penězích, které pak lehce přemění v cirkusácké kampani na svoje voliče.
Dnes je tento poměr jedna ku pěti. Pomineme-li oprávněné příjemce státních peněz, například zdravotně postižené či důchodce, zbývá na parazitickou část populace neskutečné číslo. Jistě, potřebujeme i lékaře, policisty, hasiče, učitele, soudce a podobné profese, bez kterých by se chod státu neobešel, ale v jakém množství, v jakém pracovním zařazení a v jakém poměru jejich výkonu k přínosu pro ostatní?
Pohybujeme se jako v začarovaném kruhu. Chtělo by se napsat “budoucnost není”. Povedlo se to těm neosocialistům z bolševického podhoubí dokonale. Mají nás v pasti. Platíme Grossovy zázračné akcie, Řebíčkovy jachty, Dalíkova sídla firem, Sobotkovy byty, Palasovy penzióny a nesmíme ani muknout. Vždyť vše je dle zákona! A chtějí stále více. Nové daně, nové zákony, nová nařízení. Jinak prý zvířátka nedostanou svoji pravidelnou dávku pomejí. Společnost bohužel nikam nepostoupila. Čekám na opravdovou revoluci. Ne sametovou.
Přijde? Myslím, že možná dřív než si myslíme. Bude se jí říkat globální finanční válka, globální bankrot nebo globální ztráta důvěry ve státní dluhopisy. Potřebujeme to asi velmi. Zbavit se nadvlády parazitů.
