Roztodivné odcházení Václava Klause

Je zajímavé sledovat, jak se z aktu presidentské amnestie opět stal lakmusový papírek české společnosti. Téměř jako všechny činy či výroky Václava Klause rozdělila národ na dvě se vzájemně urážející a spílající si části. Blahem chrochtající média si pak tento klenot zájmu čtenářů, posluchačů a zadavatelů reklamy hýčkají, hledajíce co nejextrémnější polohy celé kauzy. Jako vždy jde rozum stranou a emoce, dvojsmysly, konspirace či fabulace hrají prim.  

Z pohledu jedněch omilostnil Klaus především svoje tunelářské přátele z devadesátých let, kteří mu pomáhali s rozkradením republiky a zasadil tak nezahojitelnou ránu právu, práci policie, soudů a morálce národa. Plošná amnestie má tak býti pouze kouřovou clonou pro legalizování podvodů a rozkrádání miliardových kalibrů z dob “divokého východu” a president tak učinil pouze proto, aby si zajistil slušné příjmy ze sponzorských darů až do konce svého života, neboť nedokáže rozlišit čisté a špinavé peníze.

Zcela opačně pak vidí celý problém proklausovsky naladěná část společnosti, která s pozdviženým obočím poučuje národ o presidentských ústavních pravomocech, kontrasignaci premiéra, právních precedentech či pročištění přeplněných věznic. Jakoukoli kritiku tohoto kroku pak přirovnává ke spiknutí či dokonce k dalšímu atentátu na hlavu státu. Bohužel, tento úhel pohledu je stejně tak směšný jako pravdoláskové rámování tunelů největším zločincem z Hradu.

Odpůrcům Václava Klause nelze upřít jedno významné vítězství. Dokázali přesvědčit většinu “obyčejných člověků”, že současný president je duchovním otcem všech tunelářů a strůjcem rozkradení jakéhosi národního majetku, který nám zde prý zanechali přičinliví komunisté z dob budování rozvinuté socialistické společnosti. Vše, co dělník, rolník i pracující inteligent svým potem a mozoly vytvořil, Klaus nechal za špinavý peníz svým kamarádům a hlavně sobě. Zůstala spálená a zbídačená země, plná hladovějících důchodců, nezaměstnaných, bezdomovců a nyní i propuštěných trestanců.

Navíc ještě rozdělil báječně si rozumnějící bratrské národy v Československu a při kritice globálního oteplování tři jeho vojáky na duši ranil, dva eurobyrokraty zhmoždil a jednoho účastníka Gay pride zesměšnil. Je to vůbec ještě člověk? Není to opravdu arcilotr obklopený ve svých hradních komnatách pološílenými našeptávači zla, spřádající nitky temných sil, pořádající každou noc seance s propíchanou figurkou páně Pehe?

No nevím. Mám pocit, že takto jednoduše přízemní názor neměl na Václava Klause ani jeho předchůdce Václav Havel, zpoza jehož humanitárního štítu dnes tyto jedovaté šípy převážně vylétávají, a že i on měl svého nástupce ve větší úctě. Neboť i přes neúnavnou kanonádu polopravdy a nelásky musí soudný člověk jedno uznat. Václav Klaus měl a má vizi, koexistentní názory na vývoj společnosti, populisticky neuhýbá a nehledá zbytečné třetí cesty. Pokud by se totiž naplnily všechny cíle jeho odpůrců, máme zde znovu dávno zpátky onen “echtsocialismus” s tváří odkopnutých bolševiků z roku 1968 po stránce ekonomické a ultrautopické politické společenství “dobroserů” s presidentkou Táňou, kteří by nám ty lepší zítřky dali dobrosrdečným laskavým příkazem.

Václava Klause je tedy třeba vidět především v racionálních souvislostech. Není ďábel, není určitě Bůh. Rozhodně však není strůjcem všeho zla jak se dnes tváří zprávy mainstreamových médií. Je významnou politickou figurou, a proto i hromosvodem všech špatných nálad. A zde se pak projevuje zásadní nedostatek Klausovy osobnosti a vzniká hořká pachuť jeho odcházení.

Václav Klaus je především jedno velké JÁ. Velké JÁ postavené na piedestal moci a svými nohsledy, kteří čekají na každý kousek jeho přízně, ze které jim kape nějaký prospěch, neustále utvrzované ve vlastní neomylnosti, vyjímečnosti a nadřazenosti. A Václav jim uvěřil. Uvěřil ve vlastní zbožštění.

Z toho pak plynou i zásadní politické chyby, kterých se, nejen, poslední dobou dopustil. Velké JÁ špatně odhadlo rozsah vyhlášené amnestie, se svými poradci špatně vyhodnotilo její celkový dopad. To je nad Slunce jasné. Argumentovat na tyto výtky ústavním právem presidenta, nepřiznat chybu a hloupě, ublíženecky a s dikcí pohřební plačky se snažit vpasovat do role nepochopeného obětního neomylného beránka je směšné. To není hodno velkého státníka, to není hodno rovného, odvážného chlapa.

Opravdu velký, do sebe nezahleděný, státník by přípravě tak sporného kroku jako je amnestie věnoval jistě více času i erudice. Pokud by se však ukázalo, že i přesto její reálné dopady mají daleko horší následky než bylo možno predikovat, bylo by třeba alespoň uznat chybu! President toto neučinil. Proto má Klausovo odcházení tak nestravitelnou příchuť. Proto je těžké jej litovat. Proto je velmi těžké se za něj dnes postavit. Bohužel.

 Diskuse bez registrace a mnoho dalších článků, včetně ankety "Kmotr roku 2012" - ZDE.