Rekviem za naději

Kdo pamatuje úžasnou atmosféru konce roku 1989 a porovná ji s dnešní náladou společnosti, musí jen nevěřícně kroutit hlavou. Samozřejmě s vyjímkou kovaných komunistů, kteří se potutelně usmívají a do omrzení opakují svojí mantru o tom, jak nám to všem říkali. Mají snad pravdu?

Jsme opravdu takoví zoufalci, že si sami vládnout nedokážeme a k nastolení společenského řádu potřebujeme bandu zlodějských tyranů s maniakálními mocenskými sklony, udavače na každém rohu či pistoli u hlavy? Zdegenerovalo snad naše sebevědomí natolik, že si opět necháme vrchností kálet na hlavu, aniž bychom měli odvahu byť jen požádat o kus hadru na otření? Budeme zase jen doma potichu remcat, nebo už konečně pošleme tu skupinu prohnaných parazitů, která nás podvádí a jen demagogicky mele pantem, někam do temných zákoutí historie?

Vítězství bolševiků v Rusku ukázalo, že když se spojí bezbřehý populismus, fantasmagorické ideje, sliby o zářných zítřcích a afektovaná propaganda s brutálním terorem, fízlováním, justičním vražděním a rozséváním všudypřítomného strachu pomocí komand polodebilních oddaných zvířat s rudou páskou či novou uniformou, lze stvořit zcela otupělou společnost, která si nechá líbit takřka vše.

Když nám soudruzi ze Sovětského svazu “pomohli” nastolit tento nový lidovědemokratický řád i v naší vlasti, spadla klec. Nejen obrazně, ale i fakticky. Koncentrák obehnaný ostnaným drátem, aby z něj ti ˇšťastní” budovatelé socialismu nemohli utíkat, kulky do zad od pohraničníků pro zoufalce, kteří se o to pokusili, kriminály za špatné slovo, udavač vlastních rodičů jako školní vzor pro děti, estébácké svině jako elita společnosti, soukromníkům ukradené továrny, farmy či obchody vytunelované, bez investic, bez konkurenceschopných výrobků. Obyčejné kalhoty z džínsoviny jen ve speciálním krámu za normálně nedostupnou kapitalistickou měnu. Hnus, zmar a šeď.

Je to 23 let. Ano, mnoho z těchto reálií jsme z paměti vytěsnili, nová generace si je vlastně ani neumí představit. Zřejmě je to ten hlavní důvod, proč se přímo mílovými kroky opět do tohoto bizarního rudého světa vracíme. Nikdy jsme si totiž nepřiznali, že komunistická nákaza nás zasáhla více než jsme si schopni vůbec připustit. Co je však horšího, že nejenom nás, ale i, dnes již, většinu dříve svobodného světa, kam se před sametovou fraškou dalo ještě utéci.

Socialistický myšlenkový mor nakazil Evropu a zdá se, že poměrně silně i USA. Tisíckrát můžete lidem opakovat, že na světě není nic zadarmo. Tisíckrát jim můžete dávat příklad, že ten “hodnej soudruh”, co jim slibuje ráj na Zemi, si jej představuje hlavně pro sebe. Tísíckrát jim můžete vysvětlovat, že všemocný stát, zvrácené množství zákonů, ve kterých se nikdo nevyzná a úředníků, policistů či vojáků, kteří bdí nad jejich dodržováním, jim život nezlepší, ale naopak. Vyslechnou vás, ale myslí si své. “On přece ten náš předseda myslí hlavně na obyčejný lidi a potom někdy bude dobře! Všechno všem, zadarmo, bez potu, bez krve, bez slz! Jako za komunistů!”

Jak je, proboha, možné, že to těm lidem konečně už nedocvakne? Jak si mohou ve své naivitě tak rochnit a do roztrhání těla i duše obhajovat tyto utopistické představy? Jak mohou znovu a znovu skákat na lep mocenské oligarchii, která je vysává na morek kosti a dělá z nich totální hlupce? Jak mohou přijmout hrátky o demokracii, o pravici a levici, o ideovém soupeření politických stran a myšlenkových proudů? Proč se na mediální povel vysmívají každému pokusu o změnu stavu? Proč se všechny naděje zkoncentrovaly jen do sbírání drobků z panských stolů?

Mají to na nás mocipáni totiž velmi dobře vymyšlené. Statisíce parazitů ve zbytečných úřednických křeslech, čtyřicet tisíc policistů, soudní a politická mafie. Vypotí se sbírka o sedmi tisících zákonech, daňová džungle a další hromady vyhlášek, předpisů a nařízení. Nevyzná se v tom nikdo. K tomu všemu se stvoří nenažraná zrůda na likvidaci “odpadů společnosti” v podobě nepostižitelné a takřka neomezenou mocí disponující exekutorské camorry. Semeno strachu je zaseto a klíčí. Žádný volič si nesmí být nikdy jist, zdali se někomu neznelíbí. V tomto systému nemá šanci. Tedy pokud nemá nakradeno ze státního penězovodu a není schopen se vyplatit.

Vše postaveno na “ušlechtilých” socialistických ideálech “pomáhajícího sociálního” státu. V naší vlasti již všechny parlamentní politické strany raději převzaly tento myšlenkový proud, zajišťující jim důležité volební hlasy. Proto Nečasova administrativa neškrtá zbytečné výdaje, ale zvyšuje daně, že se i socanům kouří z hlavy. Proto se neruší zbytečné úřednické pašalíky, nezjednodušuje právní řád, nepodporuje se podnikání nezávislé na dotacích státu. Ve volbách si pak můžeme vybrat menší zlo mezi socialisty, socany a komunisty. Pravé spektrum je vymazáno, vyregulováno, prohlášeno za extremistické vyznavače somálského systému. Tak si stát půjčuje, zadlužuje a čeká? Na co? Nikdo neví a neumí říci.

Na další sametovou “revoluci”? Na to, až stroj, do jehož útrob se hází tuny písku začne najednou jako zázrakem fungovat? Na mesiáše s kouzelnou hůlkou?

Nepřijde. Stejně jako se nikdy nenaplní populistické volební sliby a marxleninské vize fungování společnosti. Byrokrat, politik, revoluční odborář, sociálně vyloučený pobírač dávek, zelený nebo multikulturní pachatel dobra či pseudopodnikatel žijící z tunelování státních zakázek, pro které je současný eurosocialismus prioritně nastaven, společnosti žádnou hodnotu nepřinese. Ba naopak. Bohužel jsme však dopustili, že tyto skupiny jsou dnes rozhodující silou. Silou, která má navíc jasné politické krytí a je štvána do nesmiřitelného boje o svoje prebendy, o které by zánikem současného systému, a při návratu ke klasickým hodnotám, přišla.

Jakou tedy máme naději my ostatní?