Komu slouží tisíce zbytečných zastupitelů a úředníků?

Naše současná vláda rozpočtové odpovědnosti pod taktovkou světové uznávaného finančního experta, který musí držet na obojku drsného a zásadového hrdinu modrých bitev o epochální vize nejpravicovější strany východního bloku, by nedokráčela naše vlast ke dluhům velikosti Peloponésského poloostrova, to nemá, vážení přátelé, vůbec jednoduché.

Zavděčit se nemůže nikomu. Tedy nikomu, kdo není pevně přisátý na kohoutcích státního penězovodu, každý den nachlemtá bez ohledu na okolí svoji dávku a je mu úplně jedno jak moc je těžké tyto děravé, rezavé a špinavé roury neustále plnit, ba jim dokonce zvyšovat tlak.

Nic jiného se totiž v naší malé zemi neděje. Ačkoliv se placená mediální šmíra snaží vypouštět absurdní balónky o škrtání, reformách či snad, nedejŠpidla, šetření, příjmy státního rozpočtu, tedy legalizované okrádání obyvatelstva pomocí všemožných a hlavně nepřehledných daní, odvodů či poplatků, rostou do výšin nebeského ráje finančních spekulantů, banksterů i korupčních zlodějů.

Tito, a spolu s nimi otupené stádo z chlíva teplých křesel a sociálních jistot neustále křičí, kterak nám ten kapitalismus nefunguje, když za soudruha Husáka bylo všecko tak nějak v “richtiku” a jak musíme více regulovat, dotovat, nařizovat, vyhlašovat, zákonem omezovat, přikazovat a buzerovat. Dovolávaje se svého moudrého pastýře, který rázně zatočí s tou neohebnou svoločí, neboť se jí nechce pořádně makat, držet hubu a většinu svého zisku či výdělku poskytnout na pohodlný parazitický život kavárenských bojovníků za dobro celého světa či sociální a multikulturní rovnosti.

O tom, jak by s nimi takový opravdový kapitalismus (pokud přijmeme toto marxleninské pejorativní pojmenování pro opak právě probíhajícího sociálkomunismu), zatočil, nemaje ani páru, neboť takřka absolutní většina z nich by bez státního cecíku nepřežila ani první zimu, vyvolávají svoje mantry o potřebě ochranitelského státu, sociálních jistotách, silném aparátu či nepřehledných hromadách zákony popsaného papíru. O potřebě lejstra s dvojitou kopií na každé upšouknutí, potvrzené deseti razítky a pěti úředníky.

Zde je zakopaný pes všech těch deficitních ropzpočtů, obřích dluhů, nově vytvářených, ničím nekrytých, inflačních peněz a s tím spojené stále větší bídy produktivního obyvatelstva, jehož míra nasranosti však již překonává všechny vize nenažraných partajních bossů.

Soudruhům předsedům, napříč politickým spektrem, začíná poslední dobou malinko chybět onen pověstný klid na práci. Porobené obyvatelstvo, určené na tvorbu reálných hodnot, ohýbání hřbetu a plnění státní kasy, začíná remcat více než je zdrávo. Přestalo akceptovat podvodnou politickou hru na levici s pravicí a po právu začíná celou mocenskou garnituru rozdělovat již jen na korupční zloděje, uplacené podržtašky, užitečné idioty s IQ houpacího koně, po nocích jako koně dřoucí kurtizány, demagogické šašky a kmotrovské poskoky.

Bohužel je většina míst ve státní správě obsazena právě těmito lidmi a jejich esencí s nejtrvdšími lokty, s nejmenšími morálními zábranami a s největším počtem styků, kmotříčků a kmotrů, kterým se tak dostalo nejvyšší možné partajní odměny zápisem na stranickou kandidátku na volitelném postu, je osazenstvo Parlamentu ČR. Z toho je jasně patrné, že politika v ČR již dávno není soubojem ideí, ale soubojem part kluků, co spolu mluví a nemluví, o snadný přístup k penězům někoho jiného, což je prioritní snaha veškerého jejich konání.

Za mlhu tisícekráte opakovaných demagogických lží skrývají úderníci politické práce jasná fakta. Náš stát nepotřebuje přerozdělit více jak jeden a půl biliónu korun na to, aby byla zachována jeho funkčnost, aby se postaral o potřebné a aby plnil základní zadání rozvoje infrastruktury. Odhadem téměř polovina těchto peněz jde za volebním populismem, korupčním “obchodováním” a vytvářením sociálních jistot pro neukojené stranické i rodinné kamarády a kamarádky, pomocí operativních programů teplých kancelářských křesel.

I proto nazývám ve svých článcích současný společenský systém jako eurosocialismus s konzumní tváří. Jedeme plnou parou do bolševického národohospodářského pekla a brzdí nás čím dál tím méně, neboť stále větší skupina lidí se dala koupit státní mocenskou mašinérií a necítí potřebu se svých výhod zbavovat. Stojí to stovky miliard ročně. Stovky miliard po komunisticku nesmyslně vyházených oknem, jejichž jediným výsledkem jsou líbivě vypadající volební grafy a Potěmkinovy vesnice plné zbytečných aquaparků, cyklostezek a kruhových objezdů.

Snad opravdu není většina z nás parazitickými pijavicemi, snad není většina z nás předposranými ovcemi, mající každý blábol svého partajního vůdce za slovo svaté. Snad ještě dokážeme rozumně myslet a samostatně konat. Snad už všichni nevěříme divadlení frašce o demokracii, politickém boji pravice s levicí či nejlepších úmyslech bojovníků za blaho obyčejného člověka. Snad pomalu procitáme.

Možná chybí ještě pár stovek zavřených Ráthů, možná chybí více studentských her na volby, možná chybí více zabavených vilek na hypotéku. Možná je ten český kalich trpělivosti a odevzdanosti příliš veliký. Ale věřím, že jednou přetéci musí.

Potom snad konečně vyženeme všechny ty sociální inženýry, bolševické pohrobky, kmotříčkovské parazity, zbytečné úředníky, zkorumpované partajfýrery a vůbec všechny, kteří se tváří jako spasitelé světa, ale svojí “prací” nikdy nic dobrého společnosti nepřinesli, vyjma špatných zákonů, destrukce morálky i právního prostředí a demagogických rétorických cvičení o tom, jak jednou, někdy, bude líp.

Ušetříme tím na výdajové stránce státního rozpočtu téměř polovinu, za kterou jsme byli schopni ještě před pár lety také žít, budeme moci razantně snížit daně, nechat volný trh vytvářet hodnoty i pracovní místa, nebudeme zadlužovat budoucí generace, nepůjdeme vstříc státnímu bankrotu, nebudeme živit parazitické skupiny zbytečných státních zaměstnanců či sociálně “vyloučených”, kteří žijí na bázi dětí na výdělek, nebudeme se muset starat o financování různých multikulturních spolků na obživu jejich zakladatelů, nebudeme muset řešit desítky tisíc nezaměstaných maturantů a vysokoškoláků, kteří stěží umí sepsat bez chyb vlastní životopis, neboť dostali nicotný glejt oproti dotačním financím pro školu a začneme měnit současný katastrofický poměr produktivních a kontraproduktivních jedinců ve společnosti na mez únosnou pro budoucí přežití a vytváření konečně svobodné verze společného bytí s jasnými pravidly i mantinely pro všechny bez rozdílu.

Společnost, která nebude akceptovat zákonem posvěcené trestání za úspěch, okrádání za tvorbu hodnot či omámeným davem vyřvanou likvidaci soukromých zaměstnavatelů, aby tak dusila jedinou naději na cestě k prosperitě. Neboť myšlenka, že všichni budeme státními zaměstnanci nebo pobírači dávek, zregulovaní a dotovaní jen z vůle mocipánů vymýšlejících stále nové daně a kvanta nesmyslných zákonů bez konceptu, je stejně hloupá jako vize Stalinových poskoků v únoru 1948. Snad na to přijdeme v potřebné volební většině dříve než se opravdu prodaníme, proslibujeme a prolžeme k totálnímu krachu.