Proč ještě vůbec volit, platit daně a dodržovat zákony?

  V kontextu dění na české i evropské politické scéně posledních měsíců mám pocit, že otázka z titulku článku není vůbec tak mimo mísu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Teatrální tanečky okolo markantních věcí, hysterické projevy potrefených hus, upachtěné hledání ještě větších zlodějů než ti z naší partaje, diletantské expozice nevímkolikátých cest nastartování ekonomiky, břídilské žonglování s důvěrou v bankovní, peněžní i společenský systém. To vše se jako v pověstném nepoživatelném dortu pejska a kočičky mísí napříč politickým i mediálním světem. Jaký může být výsledek této neskutečně hloupé, směšné až tragické frašky, kde v hlavních rolích vystupují zkorumpovaní zloději, připodělaní šmíráci a kolovrátkoví mentorové neobolševických nesmyslů?

Kam se poděla svobodná kapitalistická společnost, založená na svědomí, cti, rozumu a volném trhu bez zrůdných zásahů sociálních inženýrů? Kam se poděli hrdí a sebevědomí lidé, kteří nepotřebují na každé upšouknutí tři lejstra, dva úředníky a dotaci z fondů EU? Kde jsou expandující a bohatnoucí české firmy s jejich loajálními zaměstnanci, které bez panských korupčních milodarů, daňových odpustků či správné obálky razítkujících a přebírajících donátorů dokázaly vybudovat pilíře ekonomického zázraku “tygra východní Evropy”?

Jsou pod tunami kejdy padající dnes a denně na naše skloněné hlavy z přebyrokratizované, zkorumpované, eurosocialistické žumpy. Politická mafie si s námi hraje hru na demokracii a svobodu, jejich loutkovodiči z lobbystické šedé zóny pak na volný trh a kapitalismus. Obě skupiny však ve vzájemně výhodné symbióze stvořily společenské monstrum, které je pravým opakem deklarovaného. Kdykoliv a kdekoliv totiž poodkryjete navoněný pláštík virtuálního světa, který se nám díky spřáteleným mediálním hlasatelům pravdy, lásky a dobra pro “všecky obyčejné člověky” snaží předkládat jako reálný, vyteče takové množství všelijak “cinknutého” hnisu, že už není možné věřit v nějaký vyšší princip mravní a máte sto chutí rozkopat těm samolibým panákům ksichty.

O co tedy v současné době vlastně jde? Kde je pravda? Jak se to jeví odpspodu a jak dalece je to spekulace nebo prostý fakt, který musíme přijmout, zaplatit daně, držet hubu a brzy zdechnout, abychom nebyli zátěží pro důchodový systém?

Řídí naši zemi neúplatní, fundovaní, v ekonomických a společenských vědách zdatní, odpovědní odborníci, kterým hází klacky pod nohy při jejich bohulibé činnosti smečka závistivých blogerů a novinářů, party bezzásadových policejních plukovníků či přiopilých hospodských tlachalů? Žádný z vedoucích představitelů naší vlasti neví co je korupční jednání, předražování státních zakázek, přihrávání kamarádům z kmotrovské scény, malé domů pro stranické pokladny, porušování volebních slibů, lež a přetvářka? Všechny, pro politickou scénu, negativně vyznívající kauzy jsou jen slepé výstřely v politickém boji o zásadní teze na cestě ke všeobecnému blahobytu?

Nebo je to jinak? Občanu – voliči, je jednou za čas předhozena vějička důležitosti, na kterou má usednout vhozením svého hlasu do urny. Tyto hlasy si politické strany nakupují pomocí stále agresivnějších, a hlavně nákladnějších, reklamních kampaní. Byznysplán partajních vůdců a jejich šedých eminencí však počítá s vysokým zhodnocením volebních investic. Není tedy podstatné, která strana ve volbách zvítězí, už vůbec ne její programové cíle, ale ekonomická síla, kterou získá.

Po vyhlášení výsledků nastává “run” na místa ve státní správě a dozorčích radách polostátních molochů. Obsazuje se “kvalitními” nomenklaturními kádry, které umí držet hubu i krok, správně odklánějí na správné účty, ponechávají si jen schválená procenta, nic nekomentují, nic si nepamatují a do zblbnutí opakují jen naučené partajní mantry o potřebě reforem, snížení zadlužování, sociálním smíru, budoucí prosperitě či blahu obyčejného člověka.

Mafiánské skupiny z nejvyšších pater pak přehlédnou bojiště, dosadí osvědčené pokrývače nepříjemností na státní zastupitelstva, policii a soudy, navrhnou několik “malých” úprav daňové a zákonné džungle, vyplatí mediální presstitutky, založí pár nových akciovek na doručitele a začíná sklizeň. Vládnoucí panáci, vítězové voleb, větší část koláče, “konstruktivní” opozice méně, ale na oplátku. Pohoda, klídek, tabáček. Proč je tedy najednou tolik vzruchu? Co se porouchalo v tomto fantastickém světě bezpáteřních “elit”?

Odpověď je prostá. Dospěli jsme na kraj propasti. Už ani další likvidační okrádání daňových poplatníků nepřináší kýžené výsledky korupčního “vejvaru”. Na příkladu zvýšené DPH a jejího nižšího výběru jasně patrné, stejně jako třeba u spotřební daně na pohonné hmoty. Nepomáhá ani klasická socialistická mantra o zdanění bohatých, protože se jich mimo korupční sektor jaksi nedostává. Na báječné cyklostezky, kruhové objezdy a další Potěmkinovy stavby dotované našimi penězi z EU kálí bruselský pes. Bossové stranických firem tak “malinko” podléhají panice a současně jednají dle hesla: “Po nás potopa!”

Vypadá to, že za nynější úrodou trestních kauz z dříve nedotknutelných míst politického či úřednického chléva je právě panika, strach či povolené nervy “slabších” článků společenstva Omerty. Hlavně však vysychající pramen státního penězovodu, za pomocí kterého se dalo dříve leccos “ustát”, rozuměj uplatit. Nepomáhá ani bezhlavé šroubování daňové zátěže do likvidačních výšin, nepomáhá další a další omezování lidských práv a svobod, nepomáhá demagogická propaganda odkoukaná od bolševiků či nacistů. Celá společnost je jakoby pod neprodyšnou dekou znechucení, frustrace a hodně “blbé” nálady. Ekonomika se prodadá, dluhy se vrší, světlo na koci tunelu se vzdaluje.

Celá řada, dalo by se říci, že drtvivá většina profesionálních politiků, je většinu svého produktivního života přisáta na státním cecíku a naprosto si nedovede představit situaci, že by se měla živit nějakou prací, kterou by měl ohodnotit svobodný, volný trh. Proto stvořili socialistickými ekonomy inspirovaný zrůdný systém bezhlavého daňového okrádání obyvatelstva a následného korupčního přerozdělování, lidem prezentovaný jako jakýsi nový kapitalismus s lidskou tváří, sociální stát. Většina jejich výdělků se pak vytváří při přehazování takto státem vybraných miliard a roznáší se po kuloárech v igelitkách, pytlících od svačiny či naditých obálkách, aby znovu spatřily světlo světa jako honoráře za neprodejné knihy, zázračně výnosné obchody s akciemi, podlahové izolace či jako odkláněné investiční akvizice před rozvodem.

Nejedná se však o nic jiného než politickou mafií ovládaný všemocný státní aparát, který pomocí na míru korupčním zlodějům šitých zákonů zotročil svoje obyvatelstvo, zkriminalizoval jakýkoliv náznak odporu a donutil silou moci financovat svoje zvrácené požitky daňovým výpalným. Nikde nevidíme ani špetku soudnosti, odpovědnosti za spravované statky či obyčejného selského rozumu.

Jakýmsi symbolem a vlajkovou lodí systému se v dnešních dnech stal ministr financí Kalousek, jehož schopnost vidět několik tahů dopředu mu častokrát přinesla mnoho politických bodů, avšak tentokráte si spočítal fatální chybu. Zřejmě správně odhadl dopad současného vývoje a snaží se všemi prostředky zachovat stávající Status quo. Mezi řádky jeho hysterických výlevů můžeme číst jasně: Celou dobu tady spokojeně okrádáme svoje voliče, máme na to svoje odborníky i bílé koně, parlamentem schválené zákony, ministerstvy posvěcené normy, poslaneckou imunitu a nikdo nám do toho nebude kecat!

Zdá se však, že se tentokráte přepočítal. Mocenský boj mezi kmotry o poslední drobky ještě nerozkradeného se vystupňoval, doplnit finanční munici pomocí dalších daní se nedaří a tak se systém začíná hroutit. Z pozice nezainteresovaného diváka je vcelku příjemné sledovat, kterak se navzájem začínají požírat tvůrci i “odborní” arbitři celé této frašky a jak možná postupně budou následovat Davida Rátha. Avšak nejásejme předčasně. Vládnoucí oligarchové mají ještě poslední trumfy v rukávu. Lékem může být totální bankrot, hospodářský kolaps a s tím spojený chaos.

Jakou pak že to medicínu společnosti tedy nejspíše naordinují vládní “experti”? Místo návratu k tradičním hodnotám svobody a podnikatelského prostředí bez pokřiveného sociálního inženýrství, regulací a dotací, které by dalo nadechnout tvůrcům hodnot, podpořilo sebevědomé a o sebe se starající jedince a alespoň by umožnilo společnosti zkusit šanci jak z celého toho marasmu vybřednout, jeví se jako universální evropský recept na “krizi” tento: Když už není co krást, peníze natisknout a pak znovu ukrást. Než lidi zjistí, že ty bezcené papírky nemají žádnou hodnotu, bude panstvo za vodou a ti ubožáci, co je zvolili, ať se pak plácají v pouličních rabováních, “revolučních” bojích a vzájemné zvířecí nenávisti.

Je tedy otázka z titulku článku opravdu nepatřičná?