Zdroje jsou? Příběh s otevřeným koncem ...

 Vezměme si teoretický příklad. Skupina obyvatelů bytového domu se rozhodne, že si vylepší okolí svých příbytků okrasným parkem a hřištěm pro děti. Odhlasují si, že na tuto bohulibou aktivitu přispějí každý polovinou svých měsíčních příjmů a zvolí si pokladníka, který se bude starat o to, aby všechny vybrané peníze byly řádně investovány pro zdar jejich společné akce.

První co pokladník udělá je, že si stanoví velmi vysokou odměnu za svoji práci a jmenuje sbor silných mužů, kteří budou mít za úkol jej chránit. Další den určí partu lidí na vybírání plateb a kontrolory příjmů. Všem takto zaangažovaným lidem proplatí velmi nadstandardní mzdu, zařídí krásné kanceláře v půdní vestavbě, služební auta, placené sekretářky, náhrady na oblečení a doživotní imunitu před jimi vydávanými vyhláškami i nařízeními.

Na konci měsíce pokladna zeje prázdnotou a parčík se zatím nepřiblížil ani o píď. Je svolána schůze, na kterou jsou pozváni již jen občané z půdních kanceláří, kde je odhlasováno, že se nebude vybírat jen polovina, ale rovnou tři čtvrtiny příjmů, neboť organizace projektu je nákladná a peníze chybí. Ostatním nájemníkům je toto oznámeno jen lístkem na nástěnce.

Několika obyvatelům, kteří nebyli zařazeni mezi privilegovanou kancelářskou vrchnost, se toto jednání nelíbilo a chtěli po pokladníkovi řádné vysvětlení. Když však zazvonili u jeho bytu, otevřel jim jen jeden ze jmenovaných ochránců s tím, že dotazy mohou poslat písemně a zdali již zaplatili příspěvek na nové období. Kdo neměl potvrzení, byl pro výstrahu na noc zavřen do temné sklepní kóje.

Následujícího dne provedla kancelářská skupina namátkové kontroly v bytech stěžovatelů a většině byla doměřena pokuta za špatně odvedené příspěvky u dopočítaných procent příjmů. Kdo neměl hotovost, bylo mu zabaveno vybavení domácnosti a následně prodáno v dražbě na ulici před domem.

Konečně se tedy v hlavní kanceláři pokladníka sešla hromádka financí za stávající měsíc. Po vyplacení mezd všech funkcionářů, jejich sekretářek a poradců, i veškerých náhrad a nákladů na provoz, bylo konstatováno, že z vybrané sumy mnoho nezbylo, ale aby se alespoň nějaká činnost směřující k budování slíbeného parku vykonala, bylo rozhodnuto, že za zbývající peníze se uspořádá soutěž na projekt a stavební firmu, která akci provede.

Jeden funkcionář z kontroly měl sousedy na patře, se kterými chodil hrát mariáš, oba architekty, jeden z ochranky zase znal pána z přízemí co vyráběl dětské prolézačky, pokladník doporučil svého švagra podnájemníka - stavaře. Manželky těchto tří “známých známých” byly jmenovány do komise, která uspořádala výběrové řízení. Poté každá z nich vytáhla právě jeden lístek z losovacího osudí, společně vyinkasovaly tučnou odměnu a projekt se konečně mohl rozjet.

Výběrová losovačka však bohužel stála celý zbytek hotovosti, který byl v měsíci vybrán. Aby bylo alespoň na občerstvení, elektriku a benzín, zajistil pokladník výhodný úvěr u lichváře ze třetího patra a vyslal výběrčí pro mimořádnou solidární splátku v krizové situaci. Někteří obyvatelé domu, kteří stále neměli přístup na půdu, se začali velmi podivovat a mimořádnou platbu nechtěli poskytnout. “Rozum” jim vrátila až informace o dalších připravených kobkách ve sklepě.

Pokladník vycítil, že v domě začíná být poněkud dusno. Pro nejhlasitější remcaly tedy vytvořil funkce v dozorčí radě projektu a poradní orgán na rozdělování chlebíčků při schůzích. Z dvaceti bydlících rodin tak bylo najednou zaháčkováno v půdních kancelářích celých 16 partají. Tento sbor již sám o sobě spolykal téměř všechny peníze, které se vždy v měsíci vybraly. Na to, aby se s parčíkem a hřištěm pro děti vůbec něco dělo, musel stále více půjčovat lichvář.

Pokladníkovi a jeho přátelům z kanceláří se tato situace velmi zalíbila. Odhlasovali si, že mohou opustit svoje bývalá zaměstnání a budou jako hlavní činnost vykonávat práci pro bytový dům. Jejich platby do společného rozpočtu budou tedy počítány jen z příjmů, které si rozdělí na půdě. Zbývajícím čtyřem nefunkcionářským rodinám potom předepsali takové příspěvky, že tyto na ně už skoro ani nemohly nevydělat. Aby bylo každý měsíc co přerozdělovat, řešily se nové a nové půjčky. Před domem však stále ještě nebylo ani kopnuto do hlíny.

Parta nejbližších přátel pokladníka však přišla ještě na další netušené možnosti celého projektu. Architektům, dodavatelům i stavařům proplatila ze společných a hlavně vypůjčených peněz zálohy, ale zároveň jim nařídila, že za jejich moudré rady jim musí polovinu peněz vrátit tak, aby se o tom nikdo jiný nedozvěděl. Nejlépe v krabicích jako boty či víno nebo v igelitce jako nákup ze sámošky. Jako kompenzaci jim dovolili naúčtovat si vícenákladové položky za umělecký dojem, krasopis a ekologickou hodnotu.

Uplynulo mnoho měsíců. Před domem se krčilo pár kosodřevin, uschlý smrček, dvě lavičky a rezivějící nenatřené prolézačky. Všechny ovšem byly opatřeny štítkem: “Děkujeme pokladníkovi za vylepšení našeho života i života našich dětí!” Vedle pak stálo šestnáct nových dvojgaráží s nejnovějšími modely letošních autosalónů. Když padl soumrak, z dvaceti bytů se čtyři nerozsvítily.

Jaký asi bude konec tohoto příběhu? Dokáže jej někdo popsat?