Ráno, když kohout poprvé zakokrhá, bleskově posnídat žejdlík Pivoje z akce v Lídlu a dva rumy, načechrat mávátko a honem k autobusu. Tam už čeká soudruh předseda, revoluční odborář, kterej každýmu rozdá po pětikilku, jako za ty náklady na stravu a dopravu. Všici se usmívají, prapory vlají, řízky voní. Jako když svazáci jezdili pomáhat na stavby mládeže, jenom přibylo pár vrásek a životních zkušeností o tom, že za komunistů bylo stejně líp.

 

Cesta ubíhá příjemně. Stravné v kapse příjemně hřeje, funkcionáři nalívají vodku zdarma. Brzy začíná první odvážný notovat: Kaťuša, Píseň práce, Internacionála. Škoda, že Lojzek nevzal harmoniku. Už zpívá celá brigáda. Teta z horní chalupy se sice malinko ublinkla, ale to neva. Šak zme všichni proletáři, ne? Až nás budou milijóny, tak to těm buržoustům odpoledne pořádně nandáme. A tetka mezitím na zdravým vzduchu vystřízliví. Hlavně aby taky přišel soudruh Flamer, teda jako náš Vojta. Nebo aspoň Bohuš, Škróma nebo Jiřík Paroubkovic.

 

Před dojezdem do cíle je třeba ještě zkontrolovat transparenty a zopakovat hesla, která se musí hodně nahlas křičet. “Kterej vůl to psal?” přísně se táže vzdělanec Rudla, co v roce 1951 šel od soustruhu na nábor prokurátorů a za půl roku vystudoval na dochtora práv, ukazujíce na ceduli s nápisem “DEMISY!” Účastníci stydlivě sklopili oči a hlavou jim běžely vzpomínky májové průvody, kde všechno bylo předem připraveno i odsouhlaseno shora a nikdo se nemusel samostatně pouštět do žádnejch větších akcí jako je psaní.

 

Dneska je to samá svoboda, daně, kapitálismus, máničky, feťáci, žebráci a nezaměstnanost. A obyčejnej člověk se v tom má nějak vyznat. Jak? Pívo drahý, smradlavý buřty z vodpadu, továrník lakomec, prachy žádný, rekreace do Jugošky žádný, ve fabrice už ani šroubek pořádně neodkloníš, z jézédé je farma a domácí čuník má hlad. Kde to jsme? Šulini, co nikdy nevzali lopatu do ruky si jezdí Mercedesama a pracujícímu člověkovi řve doma pět fakanů o nový boty, trička s americkejma nápisama nebo aspoň kokakolu! Kde na to furt brát, když jedno točený stojí tři pětky a denně se jich vsákne “Na růžku” i pět, sedm, deset? K tomu dvoje Startky a vobčas frťan. Při tom, jak to mají ty kurvy kapitalistický dneska drahý, by to položilo aji Onasisa.

 

Jen ať těm vykořisťovatelům konečně táta Falbr s přecedou Zavadilem pořádně zatnou tipec! Všecko bude jako dřív! Fabriky znárodníme a budeme zase vyvážet, ale né do tý Unije, ale do Turecka, do Venezuely, do Kambodže, na Kubu, do KLDR, do Afriky. Všichni tam na naše výrobky čekají a tentokrát už určitě budou i platit! Potom bude všecko zadarmo! Školy, zdravotnictví i Národní dívadlo. Všechny zlodějský podnikatele udaníme k smrti! Prosadíme minimální mzdu alespoň dvacet tisíc, právo na práci a kolekce na vánoce. Odborům třikrát zdar, zdar, zdar!

 

Smrt pravičáckým hydrám, který by chtěli chudáka odboráře stáhnout z kůže a nechtějí pořádně cálovat pro stát! Kdo by se pak staral o obyčejnýho člověka? To by taky mohli chtít, aby se v práci makalo celou pracovní dobu, žádný bokovky, za pár zmetků vyhazov bez výstrahy. Správně Zdenda píše Zákoník práce. Robota nejsou, kurva, žádný dostihy! Hezky klídek, pohoda, tabáček, pokecat s kámošema a normy dohnat na sociálce! Tam ať fabrikanti pořádně platěj a nekradou nám z rozpočtu jako ty daňový odvody! Ať si pracující člověk může taky chvilku přes léto odfrknout na dávkách, ne?

 

Vážnější douška na závěr:

 

Ano, odboráři dnes budou demostrovat. Dle dřívějších poznatků se jedná většinou o manuálně pracující lidi, kteří si myslí, že peníze na jejich výplaty (či dávky u momentálně nezaměstnaných) se líhnou někde na ÚV KSČ, že jim soudruh Grebeníček, Sobotka nebo Zavadil ty kačky vždycky nějak zajistí či snad rozdá ze svého. Taky mají pocit, že by nebylo blahobytu bez práce s lopatou či soustruhem, neboť ti nahoře si jejich páci jen sprostě přisvojí a okrádají je. Protože Vojta Filip říkal, že to vyvezeme do Turecka a budou se mít všichni dobře. Neuvědomují si, že to nejtěžší na celém procesu spotřeby je zboží prodat a dostat za ně zaplaceno. Bez urážky, práci manuální by dnes již většinou zvládly i dobře naprogramované stroje.

 

Druhou velkou skupinou na demonstraci bývají státní zaměstnanci, kteří si neuvědomují, že jejich práce v drtivé většině společnosti spíše škodí než pomáhá. Čest záchranářům, hasičům, potřebné polovině policistů, učitelů a asi deseti neúplatným soudcům. Z úředníků udělal náš zákonodárný sbor je byrokratické parazity ztrpčující život normálních lidí. Přesto jich je o více jak 60% více než před pár lety. Berou odměny, které jsou výsměchem efektivitě a prospěšnosti jejich razítkování. Partaje si jen takto kupují voliče a statistická čísla o zaměstnanosti a růstu HDP. Přínos pro společnost je v konečném součtu záporný. Úředník totiž nevyprodukuje žádnou hodnotu, žádné daňové odvody. Jen přerozdělí již dříve opravdu produktivnímu poplatníkovi ukradené státem. Tito chtějí více?

 

Co tedy s těmito demonstranty? Stejně jako komunisty chodí volit lidé lidé s rozumovým či mravním deficitem, na čemž nemění nic ani skutečnost, že současná "pravice" je obrazem zkázy, utrpení a zlodějské verbeže, jak trefně poznamenal jeden diskutující zde na blogu i-dnes, stejní lidé neustále sedají na lep odborovým předákům slibujícím létající pečené holuby, ale přitom si pomocí těchto lidí a jejich volebních hlasů jen chtějí koupit svoje teplá místa ve státní správě za pořádný balík státních peněz. Že to “obyčejný člověk” nedokáže pochopit ani po jedné zkušenosti s bolševickým režimem v letech 1948-1989 je smutné. Že však chce být nápomocen šíření těchto bludů a fantasmagorických ekonomickospolečenských pokusů znovu, je katastrofální zjištění.

 

Na dnešní demostraci mohou tedy přijít jen lidé, kteří nevěří v sebe sama a jejich život je jednou velkou cestou planého čekáni, marnosti a závisti. Lidé, kteří chtějí být neustále voděni za ručičku, kteří by poslední stokorunu raději utratili za akční párek než za nejistou investici ve vlastní možný rozvoj. Lidé, kteří chtějí “klid na práci” pod ochranou přebujelého státu a pod kuratelou likvidačních daní, aniž si uvědomují, že právě ten jim jejich problémy, relativní chudobu i “blbou” náladu vytváří.