Od Jakeše po Bureše II.

Pokud se v naší zemi chodí na výročí 17. listopadu chodit klanět k pomníku "sametové revoluce" estébáci a bývalí nomenklaturní kádři KSČ, není jen něco shnilého ve státě Českém, ale je to s naší společnosti totálně, ...

... s prominutím,  v prdeli.

Znamená to totiž jediné ... sametová divadelní fraška nebyla žádnou revolucí proti komunistům a socialismu, ale výborně zahraným představením estébáckých fízlů a bolševiků, kterým národ naivně uvěřil. Možná se změnily kulisy, možná se vyměnilo několik herců, ale hra byla a je nadále řízena zpod tmy pod svícnem stále stejnými dramaturgy, stále stejnými scénáristy, stále stejnými režiséry.

V současné době je situace o to horší, že jejich neobolševické divadlo je bohatě materiálně, mediálně i ideologicky dotováno z dříve adorovaného Západu, který ve své eurounijní podobě dospěl ke stejným praktikám jako bývalí sovětští soudruzi. Žijeme v době konzumního multikulturního eurosocialismu a většina národa tuto historickou kličku od socialismu sovětského typu zřejmě není schopná ani rozlišit.

Před čtyřmi lety, na 25. výročí "sametovky" jsem v článku Od Jakeše po Bureše napsal:

Část mých čtenářů mi vyčítá, že moje texty jsou příliš pesimistické, smutné, plné frustrace či zmaru. Že popisuji naši současnost způsobem nevhodným, neboť se přeci máme lépe než před rokem 1989 a bojovat dnes proti komunismu je iracionální boj proti nemohoucímu, již poraženému nepříteli, neboť neexistuje SSSR, nevládne Jakeš, Husák ani Biĺak, neslídí tu agenti StB ani šedý mor, Lidové milice jsou rozprášeny a tedy se nikdy nemůže vrátit ona pochmurná doba nesvobody, kádrování, front na dámské vložky, či výjezdních doložek a devizových příslibů.

Bohužel nesdílím tento názor. Uznávám, že při bankrotu socialismu sovětského typu museli komunisté některé svoje výsady obětovat, ale fakticky svoji moc nikdy nepustili. Za to, že otevřeli otrokům vrata vězení, nechali je svobodněji nadechnout, dopřáli jim pestřejší stravu nebo zábavu a nechali je občas vyjádřit otevřeně vlastní myšlenku můžeme poděkovat hlavně presidentu Reaganovi a nikoliv náhlému bolševickému prozření či vnuknutí dobromyslnosti a v žádném případě to nemůžeme brát jako definitivní konec rudých otrokářů ani jejich budování „zářných zítřků“.

Pokud se tedy někdo myslí, že jsme po listopadu 1989 přestali rýt držkou v zemi, zvedli se jak Fénixové z popela a začali budovat svobodnou společnost s volným trhem, příkladným právním rámcem, racionálním daňovým systémem a efektivní, poctivou státní správou, nebudu mu brát iluze. Může mi nadávat do zastydlých primitivních antikomunistů po přechodu. Já mám však za to, že pravda je jiná. Děsivější a krutější.

Po „sametové revoluci“ se totiž jen malinko změnil styl ovládání poddaného stáda. Z totalitní tyranie na byrokraticko-daňovou šikanu. Ve své podstatě se jedná o stejně zločinný systém, praktikovaný lidmi stejného bolševického typu i smýšlení na produktivní části společnosti, o pokračování socialistických vizí i myšlenek, socialistické ekonomické praxe i komunistické propagandy, jen v „umírněné demokratické“ podobě ve stylu neomarxistické evropské intelektuální kavárny.

Pokud si zrekapitulujeme 25 let od „převratu“, musíme vidět jasné indicie, které výše uvedené potvrzují. Čtyřicet let absolutní vlády KSČ udělalo z relativně prosperující země otrokářskou kolonii ruského medvěda, jejíž jedinou devízou byla laciná pracovní síla. Po čtvrt století cesty „nápravy“ jsme podobnou otrockou montovnou, jen v globálnějším pojetí. Co mělo v roce 1989 alespoň nějakou zbytkovou užitnou hodnotu patří nadnárodním koncernům, zbytek rozkraden, vytunelován přes „soudružské“ bankovní úvěry. Naši opravdu slušní, odvážní a pracovití lidé, kteří měli baťovské sny dostali po „revoluci“ šanci minimální a počet ryze českých, rozvíjejících se a prosperujících firem se tak limitně blíží bezvýznamnému číslu.

Když si poctivý český podnikatel, který by měl tvořit páteř bohaté společnosti, může díky byrokratické a daňové šikaně státu tak akorát hledat lano a nejbližší strom a jeho průměrný zaměstnanec si za svou výplatu může dovolit akorát poplatit složenky a „akční trháky“ ze supermarketů a oběma nezbývá na radosti, na normální spokojený život bez stresů a nočních můr, tedy produktivní práce není zdrojem dalšího rozvoje, ale pouhopouhým aktem přežití, něco je hodně špatně.

Jsme i dnes drženi na uzdě s otrockými postroji, které nám, bohužel, nový „demokratický“ stát nesundal. Ten stát už sice nejsou nomenklaturní kádry KSČ, ale jejich novodobé klony. Klony se stejnou strukturou myšlení, se stejnými zájmy, prioritami, se stejnými metodami řízení společnosti. Oblékli se sice do různobarevných partajních kabátů, ale dohromady tvoří jednu velkou, mocí a nakradenými penězi zkorumpovanou bandu. Proto stále píši o komunistické hrozbě. I já vím, že se asi nikdy nevrátí teror 50. let minulého století, ale vidím, že se stále silněji, plíživě, fabiánsky vrací do reálného života naší společnosti to zkurvené, pokřivené komunistické myšlení, systém hospodaření, klientelismus, soudružské kádrování, že se likviduje nezávislá střední třída i nepoddajní jedinci, a že si pánové nahoře a na úřadech opět řeší jen svoje koryta a z ostatní společnosti si udělali dojnou krávu.

Z těchto faktů pramení moje nespokojenost a mám za to, že i celková frustrace společnosti. Promarnili jsme čas, promarnili jsme dalších dvacet pět let nečinným přihlížením řádění a „sociálnímu“ experimentování loupeživých neobolševických nedouků, kteří však “obyčejnému člověkovi” opět dokázali vtlouci do hlavy, že to všechno jsou průvodní problémy zavádění „kapitalismu“, a že když si řádně utáhne opasek, bude se jednou mít možná dobře.

Proč se nemáme dobře už dnes je však velmi prosté. V žádném případě to není vinou zavádění svobodné, tržní společnosti, ale právě naopak. Možná v letech 1991 až 1992 jsme se o „kapitalismus“ v náznacích pokoušeli, ale další vývoj se zvrátil v cestu k oligarchickému socialismu. Proč tomu tak říkám? Neboť veškeré dění v našem státě je z vládnoucích pozic podřízeno Bohu přerozdělování, zvyšování výdajů erárních rozpočtů, výběru daní a buzeraci občanů pomocí tisícovek zákonů, ve kterých se již nikdo nevyzná. To přeci evidentně nejsou základy společnosti liberální , ale sociálně inženýrské, korupční, otrokářsko-socialistické.

Podstatou problémů je tedy nenažranost mocenské věrchušky a její zlodějský charakter, po komunisticku schovávaný za páchání všeobecného dobra. Upletli na nás bič 75% daňové zátěže, šikovně rozdělené tak, aby si to málokdo dokázal spočítat, okrádají nás do bezvědomí a ještě nám vyhrožují, že pokud to nebudeme stačit platit, pozavírají nás za to do kriminálů. Jakou protihodnotu však nabízejí? Důchody na hranici bídy, pomalu neprůjezdnou dálniční síť, nepřátelskou úřednickou mašinérii, policejní a soudní mafii, neakceschopnou armádu, nestydatě zkorumpované financování zdravotnictví, likvidační válku se živnostníky.

Na nic totiž údajně stále nejsou peníze. No, jak by mohly. Musí se totiž primárně živit socialistická volební „demokratická“ většina, která zaručuje kontinuální pokračování tohoto zvráceného společenského systému. Roste tedy počet erárních parazitů, kteří sice neumí vyprodukovat žádnou reálnou hodnotu, ale zato u voleb vědí, komu mají být za svůj pohodlný život vděčni. Geometrickou řadou tak přibývá státních úředníků, pobíračů dávek či pseudopodnikatelských aktivit erárem financovaných. Nůžky mezi produktivní a neproduktivní částí společnosti se však dramaticky rozevírají, reální daňoví poplatníci již nejsou schopni tento stav ufinancovat a je nutné tisknout nové peníze a zadlužovat budoucnost. Čeká se až dojdou zdroje, ale přísně se o tom mlčí. Ještě se mohou zdanit (ukrást) již nabyté majetky, vklady v bankách … vše se připravuje. Pak teprve přijde neodvratný konec.

Když Jakeš na Červeném Hrádku promlouval o nedostatcích „Perestrojky“,  věděli jsme, že je to hlupák, který není schopen pochopit, že on a jeho soudruzi zemi přivedli k totálnímu krachu. Byl to vyučený ortodoxní komunista a snad tomu „učení“ věří dodnes. Jeho současní následovníci jsou však jiná liga. O marxleninském učení si jistě žádné iluze nedělají, ale jeho zásadní teze jen dokonale využívají. Jak z oblasti propagandy, tak v oblasti hospodářské. A většina národa jim za to tleská. Dokonalé uzavření rudého pekelného kruhu.

Na nejvlivnějším místě ve státní samosprávě tak dnes sedí nový Jakeš, dříve zvaný-nezvaný Bureš, dnes Babiš. Spolupracovník-nespolupracovník StB, komunista prý z leknutí vlastní matky. Pohrdá malými firmami a živnostníky, burcuje každodenně za větší a přísnější výběr daní. Státem dotovaný „velkopodnikatel“, který  „uměl“ správné lidi, správné ministry. Dnes si nakupuje moc. Rozděluje trafiky, odměňuje poslušné ratlíky, rozdává prosťáčkům koblihy, přiděluje dotace. Na druhé straně vyhrožuje nepohodlným, zřizuje finanční komanda, tuží daňové zákony, vytváří fízlovské prostředí, které může libovolně zneužít. Tento servis mu my všichni platíme. Dle zákona, „demokraticky“. Dokonalý neobolševický orgasmus. Co může být více vypovídajícího o naší současné situaci?

Opravdu si tedy myslíte, že jsme na správné cestě? Že ta naše tůra od Jakeše po Bureše neměla mít jiné parametry, jiné mantinely, jiné tahouny? Opravdu si můžeme myslet, že jsme komunisty, jejich myšlení i jejich praktiky poslali na smetiště dějin? Opravdu ještě věříte v sametovou revoluci, v neintrikujícího Havla, v pravicového Klause, ve slušného sečtělého Zemana, ve spasitele Bureše? 

Změnilo se za ty roky něco k lepšímu? Bohužel si myslím, že ne ...

Psáno pro a více na: pravyprostor.cz

Související články:

• Řízení státu jako StB: Vybízí občany, aby se z nich stali udavači, bonzáci a práskači!
• Oni to rozkradli a my to budeme platit
• Kolik času zbývá do bankrotu našeho nenažraného státu?