Studio Krakatice uvádí: Prachy a klid ...

  “V klidu, mámo, Slepejš to zaplatí!” uklidňoval padre Číčo svoji ženu Ciccollinu při jejím vystrašeném pohledu na účet za malou, avšak sociálně lehce nevyváženou, večeři v luxusním pražském hotelu. Je pravdou, že ono zařízení nepatřilo k nejlevnějším a kmotr si toho byl dobře vědom. Svoji mladomanželku sem přivedl z velmi prozaického důvodu. Nepatřil zrovna k idolům dívčích pokojíčků a tak musel na svoje konkubíny působiti hlavně krásou bohatství a omezenou silou sexy intelektu.

Ciccollína byla novým světem omámená. Přišla z malé vesničky a chtěla žít velký život. Se vším všudy. “Toĺko penízků jsme u nás projedli za polovicu roka, celá famílija, ” pravila ještě nedokonalou češtinou a vykouzlila na tváři obdivný úsměv. Číčo věděl, že šíp zasáhl cíl. Spokojeně se rozvalil v pohodlném křesle a luskl prsty na procházejícího číšníka. “Flašku vína, toho nejdražšího a rychle!”

Ve dveřích hotelové restaurace se objevil rachitický obrýlený mužík s velkou taškou. Zkoumavě se rozhlížel po lokálu až jeho oči s radostným blýsknutím zaměřily stůl s našimi novomanžely. Drobnými krůčky přispěchal ke svému šéfovi. “Nesu dnešní vejvar, padre.”

“Hodnej Otíku, vem místo a povídej.” Vedle mužíkovy tašky nečekaně přistála objednaná láhev. Číčo instiktivně zajel rukou pod sako. “Fuj, tohle nám nedělej pikolíku, víš jako to dopadlo na posledním mejdanu v Monarchu?” Čišník jen pokrčil rameny: “Ten nejlepší archív pane, 59 900 včetně DPH a výpalného, může být?”

“Som sa málem pocikala,” uchichtla se mladá paní a Otík, zvaný také Slepejš, se povinně zasmál,aby přehlušil trapnou chvilku. Často byl nucen řešit šéfova společenská faux-pas, ale jako vzorný abslovent právnické fakulty si naštěstí zatím vždy věděl rady. Kmotra miloval kočičí láskou, neboť si byl dobře vědom jeho přínosu pro svoje bankovní konto a společenské postavení. V bezesných nocích mu totiž v uších stále doznívaly hlášky bývalých spolužáků, kterým kdysi sloužil jako spolehlivý terč posměšných poznámek na svoji Hurvínka připomínající vizáž a maminčinu přehnanou péči.

“Chtěl jsem vobtáhnout nějaký velký ryby,” raději zavedl rozhovor zpět k obchodním problémům Otík, “ale nechtějí cvakat. Prej teď jedou jednu lajnu s Íčkem a jeho partou. Aź prej zase budem u lizu my a zadáme jim postavit nějaký fajnový dálnice nebo zavexlujeme zajímavý pozemky, tak bude škvára i pro nás.”

“Kurvy!” shrnul první část Otíkova hlašení velký padre. Nebylo však jasné, zdali má na mysli kapitány průmyslu a stavebnictví nebo hochy ze znepřátelené Squadry Azzury. “Potřebuju ňáký kačky na provozní výdaje, Slepejš, musím teďka bejt denně v bedně, tak ať reprezentuju, že jo a tady mladá taky něco stojí. To už nemáme ani na flašku toho patoku, nebo co ?” nasměroval zvýšeným hlasem otázku na mírně se chvějícího účetního.

“Ale jo šéfe. Zalepil jsem díry úvěrem jako vždycky,” odvětil Otík s nervózním úsměvem. “Ale je to taky těžký. Nejdřív jsem volal Koloťukovi. Kroutil se jako had, že prej blbě zainvestoval do nemovitostí na Floridě a jeho akciový portfolio má za poslední měsíc mínus 30 mega. Navíc prej měl nečekaný výdaje nějaký zkušební komisi, nebo co. Musel jsem mu důrazně připomenout, kdo mu dohodil ty zlatý akcie, co vydělávaj sto melounů za měsíc, aby pustil chlup. Stejně nakonec půjčil jen usmolenejch pět set papírů.”

“Aby se nedivil, taky může brzo počítat dolary z Pankráce!” zahrozil sevřenou pěstí brunátný Číčo. “Jestli mě nasere, tak pude za Dědou Mrázem nebo do tepláků, co si myslí, fracek jeden,” pokračoval padre ve spravedlivém hněvu, přiložíc si k ústům celou lahev unikátního pokladu vinných archivů. “Fuj, je to teplý jak chcánky!” “Mně to tiež nechutí,” přidala se Ciccollina, “ja by som chcela k tomu rum. Můžu si ho objednat, miláčik?” zaševelila medovým hláskem až kmotr zjihnul. Věděl sice, že pít moc neumí, to zlatá bývalka Dudana, která sice kouřila sto camelek denně, ale pařila s noblesou. Mladá si dá dva panáky a hned každej pozná, která bije. Jenomže jeden musí pěstovat ten dobrej imič, co nadělám, zakončil svoji úvahu padre.

“Pán hlavný, flašu rumu a ĺad!” chytila Ciccollina za frak procházející obsluhu. Otík nasucho polkl. Tušil nepříjemnosti, ale nedovolil si oponovat. Byl rád, že v tašce na stole je dost peněz na útratu i na další týden spokojeného přežívání celé Famiglie Orange. Rychle se tedy začal chlubit dalšími úspěchy své mise. “Taky sem kontaktoval Cocorause, nejdřív sice jen nabízel nějaký bony nebo boby k prodeji, prej toho má doma v garáži dva kamióny, ale nakonec vydoloval aspoň mega.”

“Šikovnej, dostane bombónek,” zavtipkoval Číčo. “A co Kocour, ten nedal nic?” Otík zatnul pěstičku a nakrabatil čelo. Jednak se ho dotkla připomínka jeho dětství a jednak nevěděl jak šéfovi sdělit následující novinu. “Kapitán Voloďa mi mailoval, že Kocour odjel do Moskvy pro nějakej olej na myši,” soukal ze sebe pomalu, “prej to tam prodává nějaká firma MAUSOLEUM na Rudým náměstí. Jenomže než prej na něj došla řada, tak ten čerpadlář umřel. Chtěl asi v době krize výhodně investovat, ale zřejmě si popletl suroviny a místo nákupu.”

“My světský sme byli vždycinky odvážní, i za bolševika,” prohlásil padre a vzápětí se pokřižoval, jak se lekl svých slov. “Asi buděm grcať,” vmísila se do rozhovoru novomanželka a oba muži pohledem zhodnotili téměř prázdnou láhev rumu. “Jdi třeba do ... na záchod, Čičino!” vztekle vyštěkl kmotr. Otík si pomalu v hlavě sumíroval plán na řešení očekávaných problémů a bezděky si začal levou rukou hladit zbytky vlasů. Noc bude ještě dlouhá.

Zničeho nic se u stolu zjevil tajemný člověk v klobouku a černém kabátě. Na nose obrovské sluneční brýle, na rukou bílé kožené rukavice, na nohách boty značky Bush. “Jdu zkonzultovat, co zejtra slíbíme plebsu, koho pomluvíme a koho za co obviníme,” ozvalo se z hůry. “Mluv potichu, blbe, a sedni na prdel! Nevíš jaký uši a voči tady špehujou,” čílil se stále více nahněvaný don Číčo.

“Kocoura dořešíme až se vrátí, ňákou kačku musí taky pustit, to von dobře ví,” sjel kmotr pohledem potícího se Otíka a přesměroval zrak na nově příchozího. “Tobě sem jasně řekl, že jestli budeš na veřejnosti blbě exhibovat, tak končíš, idiote! Všechno je dávno domluvený s Orálem a Docentem. Ty máš hlavně sedět u počítače a pomlouvat na diskuzích ty hovada, co si dovolujou vo nás blbě psát. Zadnice ocelová, prsty jedovaté, to si pamatuj,” parafrázoval šéf jakýsi citát, jehož autora si momentálně nebyl schopen vybavit. Mladík si posunul padající brýle, porovnal klobouk a s rudým obličejem beze slova opustil restauraci.

Konečně byla šance dokončit denní účet. “Jeden a půl melounu je jako všechno, Slepejši?” nakrčil don bojovně chřípí a opět zabodl zrak do nebohého finančního manažera. “Jenom tady už mám účet na třicet prutů za žrádlo a teďka ještě ten chlast navíc. Zejtra mám platit v módním salónu, lízink na káru a alimenty za mladýho. Ta škvára je tak na tejden pro mě, co dáme přítelům a přítelkyním, co v potu tváře budují sociálně spravedlivou společnost?” přeskočila mu najednou mluva do mediálního žargonu velkých politických vůdců až mu ústa instiktivně rozehrála americký promo úsměv.

“No ještě jsem byl u Katavana. Našel v krabici pohozenejch tři sta kousků pětitisícovek. Prej vo nich ani nevěděl, tak nám je dal na dobrej úrok. To není jak ta sviňa Krejčí, co nás chtěl vysát jak houbu. Ještě, že už se vopaluje v Africe a nevopruzuje tady.” “Fajn, to by mělo na pár dní stačit,” pravil viditelně spokojenější don Číčo. “Dáme kořalku a jedem, vzbuď kočího.”

Oba muži spokojeně dopili zbytek socialistické whisky, zaplatili a začali se shánět po Ciccollině. Od jejího odchodu na toaletu přeci jen už uplynula nějaká doba. Otík raději poslal kmotra přepočítat zbytek obsahu nadité tašky do limuzíny a indiánským během odkvačil směr technické zázemí hotelu. Naštěstí se mladá pani již vracela zpět. Upravil ji zálibně pramen vlasů a nabídl galantně rámě. Spokojeně pak společně opustili restauraci středem.

Don Číčo v autě lehce poklimbával, ruce ponořené do útrob kožené kabely. “Vedu vám paní, padre,” zahlásil Otík v pozoru a šťastně se usmíval. Věděl, že dnešní úkoly splnil na výbornou a odměna jej jistě nemine. Kmotr zamžoural ospalým zrakem na ulici a natáhl směrem k Otíkovi ruku s balíčkem bankovek. “Tady máš kilo, Slepejš. Seš fakt dobrej. A ty úvěry platit nebudem, ne? S tím se přece nepočítá, že jo?” zamrkal spiklenecky. To víš, že ne, pitvořil se zjihle Otík a jeho úřednická ručička ozdobená zlatými originál Rolexami usilovně mávala koncovým světlům vzdalujícího se luxusního automobilu.

PS: Všechny osoby a historky jsou jen čistě literární fikcí autora. Jakákoliv podobnost s reálnými postavami a skutky je čistě náhodná a je jen produktem klamného pocitu čtenáře.

Výběr nejzajímavějších článků na: http://pravyblog.blog.cz/