Jak jsem suploval na nudapláži

Psal se rok 1988 a já měl prázdniny. Nikoliv jako student, ale jako učitel “druhé kategorie” v malém městečku na Vysočině. Vzhledem k faktu, že strana a vláda ocenila moji práci na 1250,- Kčs měsíčně brutto, přijal jsem nabídku stejně postiženého kolegy v mém věku na brigádnickou výpomoc, kteréžto finanční zhodnocení mělo vylepšit celkově neutěšený stav našich peněženek. Po chvíli tajemného chození kolem horké kaše mi sdělil, že cílem našeho snažení bude nudistická pláž v zatopený pískovně kousek od Brandýsa, neboť jeho známej tam má jako letní bokovku stánek s buřtama, kde bychom jako my dva voňavý uzeniny prodávali nahatejm holkám, hlavně z Prahy, jezdí tam prej i Andrlová a Janda Hurikán, ty vole.

Nejprve jsem nevěřil, že by soudruzi na své cestě k zářným, ideologicky čistým zítřkům, strpěli takovou zvrácenost jako je veřejné obnažování, ale měl jsem být vyveden z omylu. Rozdováděli jsme polského Malucha, po střechu naplněného nezbytnostmi na přežití tří týdnů, až na rychlost 80 km za hodinu a po několika přestávkách na zchlazení kouřícího motoru jsme konečně dorazili na místo srazu s vedoucím místní provozovny spotřebního družstva Jednota.

“Pedro tady není,” sdělila nám mezi dveřmi velmi ucházející kuchařka, vytahujíce z obrovského kastrólu neurčité kusy jakési hmoty. “Já tady jen dodělám knedlíky a pak ho zkusím sehnat. Přijeďte za hoďku, kluci,” pravila a přidala mnohoslibný úsměv kategorie A plus.

Jelikož bufet, kde jsme měli my dva vydělávat brigádnickou prací koruny byl přímo u vody, opustili jsme hospůdku ve vesnici a jali se obhlédnout naše budoucí pracoviště. Byla to krása, z příjemného lesního porostu se před námi otevřel pohled na čisťounké jezero s písčitou pláží. Kdyby tady v Čechách už tři dny nepršelo a nebylo asi jen deset stupňů nad nulou, hotový rekreační ráj. Po pár krocích jsme navíc opravdu narazili na ceduli – NUDISTICKÁ PLÁŽ 100 M.

Neomylně jsme tedy zahnuli doleva, abychom na vlastní oči spatřili ten závan prohnilého kapitalismu v naší socialistické vlasti. Hned za symbolem přeškrtnutých plavek se válel pod stromem postarší tatík ve svetru, ovšem bez kalhot a trenýrek. O kousek dále piknikovala pod slunečníkem – deštníkem dvojice důchodců s husí kůží po celém těle. A to bylo všechno přátelé, žádné hérečky z Prahy a Dalibor Janda v plné síle. Nic. Zkonstaovali jsme tedy, že vyčkáme slunečného počasí a mezitím vyřídíme přijímací formality.

Pedro už byl na místě. Vypadal sice tak na tři promile, ale ve skutečnosti jich měl asi tak šest. “Zdar borci, dáme panáka?” začal přijímací pohovor. “Maruš, dej klukům velkej rum a mě čerta!” Asi po třech hodinách alkoholové smrště zavelel k prohlídce ubikace. Vrávoravým krokem nás dovedl k chatce, usedl na pohovku, vysvětlil jak správně navážit desetidekovej párek jako 150 gramů a usnul. Nechali jsme tedy soudruha vedoucího svému osudu a přijímací pohovor dokončili s Maruš. Každej jednou.

Ráno se vyčasilo. Byla sobota a tak jsme i přes útoky permoníků na naši centrální nervovou soustavu celkem časně vstali v očekávání slušného obchodního výsledku. Já z regálu ve skladu pohostinství, kolega Marek z ponku na přípravu masa. Odešli jsme spáchat hygienu do chatky, kde po našem chlebodárci již nebylo ani památky, tedy mimo prázdné lahve od krušovické desítky.

Omyti a učesáni jsme se volným krokem vydali na cestu ke království buřtů. “Kde jste, kurva hoši?!”, přivítal nás opocený zaměstnavatel a bylo vidět, že jeho večerní přívětivá nálada je dočasně nedostupná. “Já už tady dvě hodiny hákuju za vás!”, pokračoval ve své litanii, zapomínaje, že o čase nástupu se včera nezmínil ani slůvkem. “Tady máte pláště a jedem!”

Já si stoupnul za pípu a Marek k váze. Během minuty náš první zákazník. “Dvě piva a dvě klobásy,” pravily krásně tvarované trojky ve výdejním okénku. O mnoho víc nebylo přes vystavené sušenky a slané tyčinky vidět. Markovi upadla klobása a já vylil pivo. “Klídek borci, si zvyknete,” usmíval se Pedro a pokračoval: “Takovejmhle kočenám važte služně, páprdům z Rajchu přitvrďte a večer vás přijedu zkontrolovat.” Poté s námi provedl bleskovou inventuru, ovlažil hrdlo dvěma šnyty a odešel vykonávat záslužnou činnost na hlavní provozovnu ve vesnici.

Vzhledem k tomu, že počasí po několika studených dnech opět ukázalo svoji lepší letní tvář, nestíhali jsme se otáčet. Pivo teklo proudem, párky se nestačily dopíkat. Ručička na váze lítala sem tam, násobení ceny by těžko procházelo i na prvním stupni ZŠ. Před okýnkem pořád fronta. Večer pomalu prázdná lednice a před očima zástupy pinďourů a poprsí všech kategorií.

“Ta kočka, co si vo půl pátý brala klobásu, fidorku a kolu byla určitě Ivanka Adrlová,” pravil zasněně vyčerpaný Marek a já neměl sílu oponovat. “Možná jo,” odpověděl jsem do zvuku otevírajících dveří. “Tak jaká, borci? Co kozy a čičiny?” řehtal se vedoucí Pedro, opět tak s trojkou na žíle a tím pádem opět ve skvělé náladě. “Jedem někam za buchtama, ne?”

“Ani ne, pane Vlasák,” pronesli jsme svorně. “Dneska jsme nějak mimo formu.” Evidentně posmutnělý vedoucí tedy přepočítal tržby a zásoby, oddělil několik bankovek, které položil na stůl a s už spokojenějším výrazem provedl hodnocení dne: “Dobrá práce hoši, ty dvě nanyny před váma první den prodělaly. Dám si na vás rum.”

Tak uběhly tři týdny a čas naší brigády se pomalu naplnil. Řeknu vám upřímně, že lepší letní brigádu pro dva mladý svobodný kluky asi těžko najdete. Škoda, že Pedro byl asi za dva měsíce přesunut na méně rizikovou družstevní pobočku a my tak už neměli šanci si tuto zkušenost zopakovat. Nicméně, nudismu zdar a krásným nudistkám zvlášť!